Z historie Sedláčkovy stezky

"Pootavskou turistickou stezkou spojen jest Písek nejkrásnějším způsobem s nejcennější perlou svého širšího okolí, s rozsáhlými zříceninami hradu Zvíkova, vévodícími soutoku Otavy a Vltavy. A proto také pojmenována byla "stezkou Sedláčkovou". Svým jménem má připomínati památku věhlasného autora monumentálních "Hradů a zámků českých", historiografa Dr. Augusta Sedláčka (1843 - 1926), trávivšího posledních dvacet sedm let svého života za neustálé vědecké práce v Písku, městě středoškolských svých studií. Hrad Zvíkov zval tento učenec "králem českých hradů"."

Josef Veselý
Průvodce po Sedláčkově stezce z roku 1928

Od počátku 20. století, kdy si představitelé města uvědomili, že Písek se stává městem výletním a rekreačním, počaly v okolí vznikat různé procházkové trasy doplněné lavičkami, altánky a dalšími vylepšeními pro pohodlí letních hostů. Nacházely se však pouze v nejbližším okolí města. První návrh stezky vedoucí až na hrad Zvíkov se objevil v článku dr. Tlamicha, jež vyšel v časopise českých turistů v roce 1917. Do roviny blízké realizaci se však dostal až slibem píseckého odboru Klubu československých turistů u příležitosti 80. narozenin prof. Augusta Sedláčka v roce 1923.

Prof. August Sedláček, historiograf města Písku, autor monumentálního díla Hrady, zámky a tvrze Království českého, rozsáhlého Místopisného slovníku a desítek dalších prací, byl znám jako nepřekonaný turista, který pěšky navštívil téměř všechna místa, o nichž psal. Symbolika Zvíkova se nabízela navíc proto, že ho Sedláček považoval za "krále českých hradů".

Stezka byla vytýčena podél překrásného závěru toku řeky Otavy, která ztrácela své jméno pod středověkým hradem. Projektu se ujal a stavbu řídil místopředseda píseckých turistů, vrchní stavební rada Ing. Antonín Hnídek. Šlo o velmi složitou stavbu, její délka dosahovala 25 kilometrů a procházela velmi obtížným terénem. Zprvu vedla po pravém břehu, ale pouze v první šestině, zbytek probíhal po břehu levém. Dbáno bylo zejména na pohodlí poutníků - ráno byl břeh příjemně ozářen sluncem, odpoledne pak zůstával ve stínu. Jak je vidět, projektant pamatoval na vše, také na to, aby vedle sebe po stezce mohly jít pohodlně dvě osoby a cesta probíhala nejméně čtyři metry nad hladinou vody a byla tak chráněna před povodněmi.

Práce začaly po vyřízení veškerých formalit 2. října 1924, a to budováním úseku od Jistce k říčce Lomnici. V roce 1925 se stavělo od Jistce proti proudu, až k Topělci. Po oba roky prováděla práce stavební firma Jindřicha Bubly z Horažďovic. V roce 1926 byla překlenuta Lomnice prozatímní lávkou (železobetonovou postavili až v roce 1935) a stezka byla péčí radobyteckého stavitele Josefa Mráze dovedena až na Zvíkov. Lávku přes Lomnici zbudoval písecký tesař František Káca.

K slavnostnímu otevření došlo v neděli 20. května 1928. Zkušení chodci vyšli brzy ráno z Písku, ti méně zdatní vyjeli později vlakem z pražské zastávky, na nádraží ve Vráži počkali na turisty z Prahy a společně se vydali k lávce přes Lomnici, kde se všichni v 11 hodin spojili a zde také - za účasti zhruba pěti stovek přítomných - proběhlo oficiální otevření Sedláčkovy stezky pro veřejnost. Poslední třetinu stezky pak absolvovali všichni společně a o půl druhé odpoledne je čekal bohatý program na hradě Zvíkově. Zde byla pro hladký návrat do Písku zajištěna autodoprava. Pražští hosté, pokud si neobjednali v Písku nocleh, mohli po večeři odjet rychlíkem do Prahy. Odjížděl z píseckého nádraží v 19.23 a na Wilsonově nádraží v Praze byl ve 22 hodin.

K otevření Sedláčkovy stezky vyšel z pera prof. Josefa Veselého podrobný tištěný průvodce, který zájemce podrobně seznámil s popisem trasy. Na trasu se turisté dostali ze středu města jednoduše Tyršovou a Lázeňskou ulicí, zabočili k Pazderně při řece a již byli na stezce. Prošli kolem Sulana a Martínka a rušné město zůstalo v nedohlednu. Asi po hodině cesty dospěli k přívozu U Hesounů poblíž vesnice Topělec. Zde se přepravili na druhý břeh a ten již po celou trasu neopustili.

Následovalo několik mlýnů, např. Topinkův, Herinkův, Cajsův či Tlučkův a konečně Smetiprachův. Za okupace, když byla nouze o potraviny, chodili po Sedláčkově stezce lidé z Písku kupovat načerno semletou mouku a cesta tak dostala osobitý název "moučná".

Za Smetiprachem se stezka přeměnila v poeticky nádhernou cestu. Mělká řeka tekla tiše a vysoké borovice protějšího břehu se zrcadlily v její hladině. Za dvě a půl hodiny od Písku, u Jistce, vytvářela řeka meandr a na protějším břehu, po použití přívozu, bylo možno navštívit pension U Nováků. Kdo se nechtěl přeplavit, mohl se na levém břehu občerstvit U Popelků. Zde měli turisté již třetinu cesty za sebou. Čekala je nyní řada přírodních útvarů, ale také např. skautský tábor. Nedaleko odtud bylo třeba nejprve po dřevěné lávce, později po železobetonové, překonat poslední větší přítok Otavy, totiž říčku Lomnici. Odtud bylo možno navštívit další malebné místo, tzv. "Říčky", soutok Lomnice a Skalice, vzdálený 3 kilometry. Za zmíněnou lávkou následovala poslední třetina Sedláčkovy stezky. Šlo se kolem vaziště vorů, ty ostatně turisty doprovázely velmi často. Pak se vynořila silueta kostelíka sv. Anny poblíž Štědronína a řeka se náhle změnila ve veletok, jako by cítila blízkost svého konce. Turistům konec namáhavé, ale příjemné, červenobíle označené cesty, signalizoval probleskující obraz majestátného hradu s vysokou hláskou, ale bylo třeba ještě vynaložit trochu sil, než poutníci stanuli u přívozu, který zajišťovala rodina Smrtů.

A tak turisté, po dobrých šesti hodinách, dorazili k cíli své cesty, která je divukrásnou přírodou vedla podél řeky až ke "králi českých hradů". Projekt stezky samozřejmě počítal s tím, že ne všichni turisté budou natolik zdatní, aby prošli celou trasu. Na cestu se tedy mohli turisté vydat z Písku, ale také z Vráže, která byla ostatně nejlepším východiskem nejen pro stezku samotnou, ale pro nepříliš dlouhé vycházkové okruhy různými směry. Sedláčkovu stezku mohli navštívit i turisté z jiného směru než z pražského. Např. od Tábora se nabízela stanice Vlastec nebo Vrcovice. Na stezku se nechala využít cesta z Borečnice, ale také z Čížové. Prostě počítalo se s celou řadou variant, každá byla jiná a každá skýtala jiný kus krásné jihočeské přírody. Ostatně výraznou změnu tváře stezky poskytovala i různá roční období.

Přes veškerá opatření utrpěla stezka během dalších let řadu šrámů. Po celá třicátá léta to byl problém cesty kolem Sulanů, také příroda sama dala o sobě vědět několika polomy, ale i povodní v roce 1940 a ledy v roce 1947. Ale to vše bylo odstranitelné, a také bylo obětavými lidmi uvedeno do původního stavu. Konec Sedláčkově stezce však udělala Orlická přehrada. Její hladina, napuštěná v roce 1962, navždy zničila překrásný kout jihočeské přírody a přerušila s láskou i odpovědností budovanou turistickou stezku. Její stavba stála 125 107, 56 Kč.

PhDr. Jiří Prášek

Datum souboru: 29.3.2010