Pisek v USA

Město Pisek v Severní Dakotě bylo založeno v roce 1882 českými a moravskými přistěhovalci. Jméno bylo vybráno proto, že část jich pocházela z jihočeského města Písku a také proto, že nedaleko se nalézá písčitá půda. Původní pozemek, kde bylo město založeno, vlastnil John Lovcik, nejstarší syn Václava a Barbory Lovčíkových, kteří odešli do USA v roce 1868 z českého Písku a v roce 1881 se usadili na místě dnešního Písku v Severní Dakotě. John Lovcik také postavil první dům na území dnešního Písku. Další půdu pro vybudování města přidal Anton Vavřík, Frank P. Rumreich a Ernest K. Rumreich. První škola byla postavena v roce 1882 a po určitou dobu sloužila i jako kostel. Samostatný kostel byl postaven a vysvěcen v roce 1887, v roce 1886 bylo postaveno obilní silo, první pošta byla zřízena v roce 1887, první obchod a hotel byly postaveny také v roce 1887. S rozvojem města byla zřízena samospráva a 5. června 1898 bylo město zaregistrováno. Písek se brzy stal rušným obchodním a kulturním centrem. Roku 1900 byla ve městě zřízena banka - Pisek State Bank a roku 1913 byla postavena nová cihlová škola, kterou navštěvovali studenti až do roku 1982. Roku 1913 byly ve městě nahrazeny dřevěné chodníky chodníky pevnými, betonovými. V říjnu 1920 bylo ve městě zřízeno plošné elektrické osvětlení ulic. O pořádek ve městě se staral městský šerif, k jehož povinnostem patřila i péče o radnici a vězenÍ. Město zažilo i chvÍle dramatické. V lednu 1904 bylo zachváceno požárem, který zničil velké množství budov. Další požár, jemuž podlehla opět velká část města, postihl město v říjnu 1933. Ve třicátých letech 20. století byl rozvoj města pozastaven v důsledku světové hospodářské krize. V šedesátých a sedmdesátých letech došlo k dalšímu rozvoji města, byl zřízen vodovodní a odpadní systém, rozšířena elektrická síť, zrekonstruovány komunikace a chodníky, bylo postaveno nové společenské centrum využívané pro kulturní, sportovní a společenské akce a založen písecký park. V roce 1968 se Písek změnil z maloměstské formy řízení obce na formu městskou. V roce 1980 byl vystavěn písecký klub pro seniory. V současnosti patří Písek k menším, ale stále se rozvíjejícím městům Severní Dakoty, která se hlásí k českým předkům.

Emigrace z českých zemí do USA měla v období od roku 1848 až do roku 1914 především sociálně-ekonomický charakter. Roku 1848 došlo ke zrušení roboty. Z ní se mohli rolníci za finanční náhradu vykoupit. Pro mnohé z nich to neznamenalo obrat k lepšímu, naopak, jejich ekonomická situace se v důsledku zadlužování ještě více zhoršila, a proto se rozhodli hledat obživu za mořem. Do Spojených států podle úředních záznamů odešlo z Čech a Moravy v letech 1850-1900 přes 210 tisíc osob.
K prvním oblastem vystěhovalectví patřily i okresy v jižních a jihozápadních Čechách, které obvykle měly minimální nebo žádný průmysl a pro větší rozvoj zemědělství zde nebyly příznivé klimatické ani zeměpisné podmínky. Mezi vystěhovalci padesátých let převažovali řemeslníci a nádenici. Od sedmdesátých let 19. století umožnilo zlevnění a rozvoj lodní dopravy emigraci i příslušníkům nejchudších vrstev obyvatel. Cesta do Ameriky byla náročná po finanční, tělesné i duševní stránce a ne každý se na ni mohl vydat. Mnozí prodali veškerý svůj majetek a za získané peníze si zajistili přepravu do Spojených států amerických. Jiní si na cestu chtěli vydělat tak, že se nechávali najmout na lodní práce. Když ani to nestačilo, rodina se rozdělila. Za moře vycestoval jen otec, připadně s nejstarším synem, a z Ameriky pak poslali peníze na cestovní lístek pro zbytek rodiny. O životě v Americe panovaly v českých zemích často zidealizované představy. Nemalý vliv na jejich utváření měly dopisy, které z Ameriky posílali přátelé či členové rodiny. Rakouské úřady prohlásily lákání k vystěhovalectví za trestné a úřady měly snahu dostat ho pod kontrolu. Odchod ze země striktně zakázán nebyl, avšak kdo si přál odejít legálně, toho čekal mnohdy zdlouhavý proces úředního vyřizování. Zájemci o vystěhování mohli vycestovat buď přímo na vystěhovalecký pas, nebo na cestovní pas, obvykle s tříletou platnosti. K žádosti o vystěhovalectvi se muselo přikládat rovněž potvrzení vydané místním obecním úřadem o tom, že žadatel nemá dluhy a disponuje dostatkem finančních prostředků na cestu do Ameriky. Všichni muži ve věku od 17 do 40 let navíc museli přikládat osvědčení vojenských úřadů o splnění vojenské povinnosti.
Obzvláště na začátku vlny hromadného vystěhovalectví byla Amerika často prezentována jako země politické svobody, levného živobytí a snadného výdělku. Postupem času se ale v novinách začaly objevovat i články líčící špatné zkušenosti emigrantů. Cesta lodí přes oceán trvající několik týdnů představovala pro mnohé traumatický zážitek. Od roku 1848 sice bylo lodním společnostem nařízeno zajistit pro cestující jídlo a pití, nicméně kvalita stravování a hygieny byla na nízké úrovni. Není divu, že se na lodi mnohdy šířily různé epidemie. Stávalo se, že bylo přepravováno více cestujících, než pro kolik byla loď určena. Když přistěhovalcí cestu přes oceán úspěšně zvládli, ještě stále neměli vyhráno. V přístavech museli projít formální přistěhovaleckou procedurou. Pro mnohé Čechy byla jakousi vstupní branou do Spojených států přistěhovalecká stanice Castle Garden v New Yorku. Pojmout mohla najednou dva až čtyři tisíce vystěhovalců. Ne všem byl průchod stanicí povolen. Vylučováni v té době byli např. slepci, mrzáci nebo nepříčetní. Ti šfastnější, kteři kontrolou prošli, si v rámci Castle Garden mohli obstarat jídlo, dojednat ubytováni, vyměnit penize či si koupit lístky na železnici nebo parník. V roce 1892 byla otevřena nová přistěhovalecká stanice na newyorském ostrůvku Ellis Island. Přistěhovalci byli po příjezdu lodi seřazeni v hlavní budově přistěhovalecké stanice, byli opatřeni identifikačnimi popiskami a poté zařazeni do front. Lékaři pak zběžně přistěhovalce prohlíželi, a pokud u někoho našli příznaky nějaké choroby nebo postižení, na pravé rameno mu napsali křídou značku a odeslali ho na další důkladnější vyšetření. Na ty, kdo prošli lékařskou prohlidkou, čekal ještě imigrační úředník. Ten jim s pomocí tlumočníka kladl různé otázky ohledně jména, národnosti, cíle cesty nebo finančních prostředků. Lidě nevpuštění na územi USA se museli na náklady lodních společností vrátit zpět do země, ze které přijeli. Snadné období je nečekalo ani poté, co jim byl úředně vstup do Spojených států povolen. Mnozí z New Yorku ještě pokračovali ve své cestě dál na západ či na jih.
Ve Spojených státech amerických se emigranti z Čech a Moravy sdružovali do skupin na základě příbuzenských nebo přátelských vztahů. Tento tzv. rodinný charakter si čeští přistěhovalci udrželi i po roce 1880. Imigranti po roce 1880 měli ale obecně lepší vzdělání než ti z předchozích let a byli ve velké většině gramotní. Stále častěji Češi žádali o udělení amerického občanství a dávali se zapisovat do voličských seznamů. Od
šedesátých let už existovaly jazykové přiručky i slovníky a přistěhovalci se tak se zvládnutím angličtiny mohli do americké společnosti snadněji zařadit. V devadesátých letech už byli Češi rozptýleni po celém území Spojených států amerických. Především Chicago se stalo postupem času domovem tisíců Čechů, kteří zde zakládali i své čtvrti. Emigranty z venkova, kteří si s sebou přivezli dostatek peněz na zakoupení půdy, čekala po mnohdy strastiplné cestě na místo určení a po zakoupení pozemku spousta práce s půdou, která ještě nebyla nikdy obdělávána, a tak na zajištění pořádného bydlení nebyl často čas ani prostředky. Prvními domy byly tzv. drňáky, což byly vlastně jakési zemljanky napůl vykopané do země, jejichž zdi byly postaveny z vyoraných drnů. V lesnatých oblastech si mohli přistěhovalci postavit stěny ze dřeva. V zimě zůstávaly doma pouze ženy a děti, muži odcházeli za prací do blízkých měst, dřeváren nebo dolů. Ze zimních výdělků si pak obstarávali první kusy dobytka, koně a potřebné nářadí do začátků v nové vlasti.

Převzato z leporela ke 125. výročí založení města Pisek v Severní Dakotě, USA, Nakladatelství J&M Písek.

Datum souboru: 2.8.2010