230 let píseckého gymnázia

(a jeho nejznámější ředitelé, vyučující a studenti)

Mgr. Blanka Zemanová

Obsah:

• I. Od založení školy v roce 1778 do jejího počeštění v roce 1866 (období latinsko - německého gymnázia)
• II. Od počeštění gymnázia v roce 1866 do vzniku ČSR v roce 1918 (c.k. vyšší gymnázium)
• III. Období od roku 1918 do roku 1953 (státní československé gymnázium)
• IV. Od roku 1953 do současnosti (JSŠ, DSŠ, SVVŠ,tří, čtyř a víceleté gymnázium

Písecké gymnázium slaví v letošním roce 230. výročí svého založení. Patří ke třem nejstarším jihočeským gymnáziím - vedle gymnázií v Českých Budějovicích a v Jindřichově Hradci. Až do 60. let 19. století bylo jedinou střední školou v Prácheňském kraji.

I. Latinsko - německé gymnázium (1778 - 1866):

Snahy o založení gymnázia v Písku se objevují od roku 1764, kdy se městská rada rozhodla přispívat na obživu tří profesorů a současně bylo s místním dominikánským řádem dohodnuto, jakou finanční částkou město podpoří stavbu školy. Veškeré přípravy ke stavbě byly roku 1767 zastaveny pravděpodobně na zákrok jezuitského řádu.

Pobídkou k dalšímu úsilí bylo zrušení jezuitského řádu roku 1773 a také zánik jezuitských gymnázií a kolejí - v Březnici (kde hojně studovali písečtí studenti) a v Klatovech. O přeložení klatovského gymnázia do Prácheňského kraje vyjednávalo s vládou nejen město Písek, ale i Strakonice.

Po delším úsilí obce a také na základě přímluvy vlivných osobností bylo rozhodnuto, že klatovské gymnázium bude přeloženo do Písku, aby bylo v sídelním městě krajského hejtmana, který byl v té době ze zákona též ředitelem gymnázia, a rovněž v sídle řádu dominikánů, kteří tím, že vyučovali v hojné míře na gymnáziu, zbavovali vládu větších nákladů na profesory, neboť byli zaopatřeni v místním klášteře. Dekret dále stanovil, že do Písku přejdou všichni bývalí jezuitští profesoři z Klatov a jejich nástupci pak budou dominikáni. Městu bylo uloženo, aby na své náklady ubytovalo profesory, poskytovalo jim palivové dříví a zajistilo prostory k vyučování.

Písecká veřejnost přijala s nadšením královský dekret o přeložení zrušeného klatovského gymnázia do Písku se zahájením výuky 9. listopadu 1778.

Profesor Emanuel Milbauer (viz dále) tuto situaci připomíná takto: Když pak byl nadešel devátý den měsíce listopadu roku 1778, slavným způsobem uvedl úřad městský sbor profesorský do gymnázia. O deváté hodině ranní shromáždili se všichni členové obecního zastupitelstva na radnici městské, kamž i prefekt i profesoři, byvše k tomu zvláště pozváni, zavítali. Odsud se ubíralo celé shromáždění ve slavném průvodu po velkém náměstí, senátoři vždy provázejíce jednoho profesora, k obydlí místního ředitele nového gymnázia, krajského hejtmana Vavřince Schönpfluga z Gamsenbergů, jenž s komissary a ostatními krajskými úředníky ku průvodu se přidal a kráčeli pak všichni za hlaholu trub a kotlův Širokou ulicí na Malé náměstí. Tu přišel děkan městský P. Antonín Frankovský ve skvostném pluviálu a s čestnou asistencí průvodu vstříc a ubíral se s ním a přečetnými obyvateli píseckými do gymnazijní budovy, kdež žehnal všem místnostem.

Gymnázium bylo umístěno na Malém náměstí v tzv. Brychtově domě, zakoupeném za 1800 zlatých a za 2500 zlatých upraveném. Brychtův dům stával v místech pozdější Komenského školy. K otevření gymnázia se konala slavnostní akademie s hudebním programem. Pravidelné vyučování začalo 10. listopadu 1778 se 77 žáky, kteří úspěšně složili přijímací zkoušky z počtů, základů latiny a znalosti němčiny, která byla vyučovacím jazykem v nižších třídách - tzv. gramatikálních, zatímco ve vyšších třídách se vyučovalo latinsky (třídy humanitní).

V každé třídě vyučoval jeden profesor všem předmětům. V gramatikálních třídách profesoři se žáky postupovali (tři roky), ve vyšších - humanitních třídách učitelé zůstávali (dva roky). Zpočátku bylo tedy studium pětileté. Pololetní a závěrečné zkoušky byly veřejné.

V prvním pedagogickém sboru píseckého gymnázia zasedlo pět klatovských profesorů (zesvětštění kněží Ignác Schuster, Jan Goll, Karel Fischer, Ondřej Polák, Ignác Paus) s prefektem P. Františkem Purem (1741 - 1808). Hlavním předmětem bylo náboženství, vždyť prvními prefekty a profesory byli bývalí členové jezuitského řádu - tedy kněží.

Výborným žákům byly dávány premie - tedy odměny. Byly to mince s obrazem císařovny Marie Terezie trojího stupně, silně pozlacené, jež vyznamenaní nosili na krku na stužce při slavnostních příležitostech.

Další školní rok začal 3. listopadu 1779 a trval do 20. září příštího roku. Byl zakončen po bohoslužbě veřejnou slavností v budově školy. O prázdninách mívali studenti tak zvanou merendu, tedy veselou zábavu, neboť (jak uvádí A. Sedláček) merenda má pomoci osvěžení mysli zesláblé dlouhým učením. Roku 1786 bylo ustanoveno císařem, aby posavadní prázdniny byly převedeny na měsíc červenec a srpen, příští školní rok měl začít 1. října a následující 1. září.

Na základě stížností občanů byly roku 1803 krajským úřadem zakázány studentské návštěvy kaváren a hostinců a byly zavedeny patřičné profesorské kontroly. Později byly zakázány i taneční zábavy.

V roce 1807 začala být zaváděna nová "osnova". Byla nařízena změna dosavadní praxe, že totiž třídní profesor vyučoval všem předmětům v jedné třídě. Začalo se propagovat vyučování odborníky. Vznikly jakési odborné aprobace vyučujících. Tento předpis byl opět zrušen r. 1818.

Pro český národní život v Písku zpočátku samotná přítomnost gymnázia mnoho neznamenala, neboť profesory školy byli nadlouho Němci. Přece však se silný germanizační tlak začal postupně lámat.

V roce 1814 se stal prefektem František Xaver Fiericht (1765 - 1820),vyučoval latině a matematice od r. 1793. Byl světským profesorem a prvním "světským" prefektem. Založil, doplnil údaji od r. 1778 a dále psal první kroniku píseckého gymnázia, ze které později čerpali materiál ke své práci P. J. Schön, P. F. Bezděka a konečně i prof. August Sedláček ke svým dějinám Písku. Založil také žákovskou knihovnu gymnázia. Některé knihy byly přivezeny z Klatov, o další německé a české žádal své známé, přátele mládeže i sousední kněze, aby je studentům darovali. V krátké době se sešlo 200 knih.

Na začátku 19. století byl stav budovy, ve které bylo umístěno gymnázium, velmi ubohý. Budova pocházela ze 16. století a vyžadovala nákladné úpravy. Nelíbila se ani císaři Františkovi, když se roku 1810 cestou z Prahy do Vídně zastavil v Písku a gymnázium navštívil. Také inspekce z roku 1814 již zjistila veliké závady v místnostech, nezpůsobilé zařízení a úplný nedostatek učebních pomůcek, hnilobu po celé budově, domovní vrata vratká a nebezpečná. Přes nečistý dvůr vnikali do školy vepři ze sousedství. Obec však odstraňovala jen největší závady s poukazem na nedostatek peněz. Poměry se začaly pomalu lepšit až se změnou v obecním hospodaření po nástupu nového purkmistra Ignáce Schurdy.

V roce 1819 podřídila vláda výchovu na gymnáziích přísnému dozoru státních inspekcí a měsíčním konferencím profesorů. Ve stejném roce byla zřízena čtvrtá třída gramatikální a gymnázium se stalo šestitřídním, sbor měl i s prefektem a katechetou 8 členů. Nové osnovy zrušily studium přírodních věd - řečtina se stala od třetí třídy povinným předmětem. Češtině vláda nepřála, a i když se písečtí studenti cvičili od roku 1816 v české mluvnici a slohu a překládali z latiny do mateřského jazyka, roku 1821 bylo rozhodnuto, že čeština není řádným předmětem a že ji mohou vyučovat profesoři jenom mimo školní rozvrh a zdarma. Písecké gymnázium však takové vlastenecké profesory mělo.

Nejstarší svědectví o tomto obrozujícím procesu známe ze života prvního významného českého žáka píseckého gymnázia ve 20. letech 19. století - Františka Ladislava Čelakovského ze Strakonic (1799 - 1852). Strakonickou čtyřtřídku absolvoval za 8 let s poměrně slušným prospěchem (počátkem 19. století bylo běžné, že dítě setrvalo v určité třídě tak dlouho, dokud si látku dokonale neosvojilo). V roce 1812 začal plnit maminčin sen, aby se stal studovaným pánem, a nastoupil na piaristické gymnázium v Českých Budějovicích. Pro neprospěch musel však v roce 1816 českobudějovický ústav opustit, a tak se chlapec octl na gymnáziu v Písku. Vlastenecká orientace píseckých profesorů způsobila proměnu. Student Čelakovský začal s nadšením studovat, studium úspěšně ukončil v roce 1817 a poté odešel na filozofii do Prahy. Sám Čelakovský později vděčně vzpomínal na písecká studia a zásluhu o své národní uvědomění přičítal píseckému profesoru Uhlemu:

Tato má vzpomínka týká se bývalého učitele mého, jemuž mnohou láskou a vděčností jsem povinován. Pan Alois Uhle byl v letech 1816 - 17 v Písku mým humanitním profesorem, na jehožto hodiny dosaváde s potěšením se rozpomínám a jemuž, co živ, vděčen zůstávám, že byl mezi prvními, kteří lásku k mateřskému jazyku ve mne vzbudili, na jehož krásy a dokonalost mne pozorna činíce.

Profesor Alois Alexandr Uhle - Bohemarius (1780 - 1849) přišel do Písku z Jindřichova Hradce a z původního národního skepticismu ho zachránil Josef Jungmann svými polemikami v knize Rozmlouvání o jazyku českém. Roku 1818 byl z Písku přeložen do Lvova.

Vedle Čelakovského studoval v té době na píseckém gymnáziu další student ze Strakonic - Josef Schmidinger (1801 - 1852), později známý vlastenecký kněz a obětavý šiřitel českých knih, podle něhož vznikla postava P. Vrby z Jiráskova F. L. Věka a Heritesova kaplana Kovaříka.

K vlasteneckým profesorům píseckého gymnázia, kteří měli spojení s českou literaturou, se vedle profesora Uhleho řadí P. Arnošt Sedláček (1784 - 1825), prefekt školy v letech 1819 - 1822, který musel z funkce odejít pro neshody s krajským hejtmanem.

Z dalších profesorů - vlastenců je třeba připomenout P. Josefa Schöna, P. Josefa Bezděku a profesora Řehoře Zeithammera. P. Josef Schön (1790 - 1838), nástupce výše zmíněného P. Sedláčka, byl v letech 1823 - 1838 prefektem gymnázia. Psal sice většinou německy básně, dějepisné články a dramata, ale češtinu považoval za svou mateřštinu a podporoval její užívání na gymnáziích. Byl archivním badatelem (v archivu píseckém i vodňanském) a zajímal se také o národopis.

S katechetou Františkem Bezděkou se stali Jungmannovými spolupracovníky při vzniku Slovníku česko - německého, Schön i Bezděka se stali rovněž přispěvateli pražského Časopisu českého muzea.

P. František Bezděka (1788 - 1871), rodák z Březnice, byl sám bývalým absolventem píseckého gymnázia. Napsal knihu Paměti (rkp.), která je zajímavým obrazem života tehdejší školy a je svědectvím jeho vlastenectví. P. Bezděka vyučoval zdarma nepovinné češtině podobně jako profesor Zeithammer. (Od roku 1841 se na gymnáziu opět vyučovalo českému jazyku a literatuře jako nepovinnému předmětu). Přítelem Bezděkovým byl Jan Evangelista Purkyně, obrozenecký přírodovědec, který ho v Písku navštěvoval. Bezděka se stal "čestným občanem města Písku" a za zásluhy o školství dostal "zlatý záslužný kříž".

Profesor PhDr. Řehoř Zeithammer (1800 - 1881), syn důchodního z nedaleké Štěkně, vystudoval filozofii ve Vídni a byl na rozdíl od výše jmenovaných jedním z prvních "světských" - tedy necírkevních učitelů gymnázia. Zeithammerovi bydleli v Písku v domě U koulí, a když v roce 1847 odcházeli do Prahy, stal se profesor Zeithammer jako první "čestným občanem města Písku". Profesor hojně přispíval do různých časopisů a zasloužil se o založení městské veřejné knihovny (1841) a první opatrovny pro děti předškolního věku z chudších rodin (1844). Také jeho dva synové, rovněž bývalí studenti píseckého gymnázia (Antonín a Leopold), byli veřejně literárně činní (Antonín jako staročeský politik, Leopold jako zemědělský odborník). Vnuk Viktorin se stal středoškolským profesorem na Šumavě. Mimochodem - u profesora Zeithammera, příbuzného F. Palackého, pobýval slavný historik vždy, když bádal v píseckém i jiných jihočeských archivech.

Nemalý uvědomovací význam mělo v té době divadlo. Již v roce 1821 hráli písečtí studenti i české hry, např. Klicperův Divotvorný klobouk. V souvislosti s obrozeneckým divadlem je třeba připomenout studenta píseckého gymnázia Karla Strakatého (1804 - 1868), rodáka z Blatné, později výborného operního pěvce, který při premiéře Tylovy Fidlovačky zazpíval poprvé píseň Kde domov můj.

A ještě jeden blatenský rodák té doby se na píseckém gymnáziu proslavil, byl to Jan Pravoslav Koubek (1805 - 1854), který byl prvním profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě, přispíval do různých novin a časopisů a věnoval se tvorbě poezie.

Od roku 1820 studoval šest let na gymnáziu písecký rodák František Daneš (1807 - 1892), perucký děkan, obrozenecký buditel, poslanec zemského sněmu, spisovatel.

Ve třicátých letech vycházel v Písku první časopis českého venkova - Auředlní list Prachynskyho kraje. Byl to vlastně krajský věstník česko-německy psaný, který přinášel na jihočeský venkov řadu informací a byl doplněn zábavnou a obrazovou přílohou. Mnohé z již uvedených osobností, většinou bývalých gymnazijních studentů, do časopisu přispívaly. Historické příspěvky zprostředkovával prefekt gymnázia Schön.

Od roku 1838 do roku 1851 byl prefektem zdejšího ústavu světský kněz P. František Winter (1799 - 1860). V roce 1851 byl jmenován prvním ředitelem školy a v této funkci setrval až do své smrti. Byl výborný pedagog, po roce 1848 pracoval na nových gymnazijních osnovách a za své zásluhy o školství dostal "zlatý záslužný kříž".

Revoluční rok 1848 nebyl v Písku příliš bouřlivý, sice i zde vznikla Národní garda a spolek Slovanská lípa, ale žádnou zvláštní činnost nevyvíjely. Studenti gymnázia se do gardy nadšeně hlásili, ale dostali prý jenom dřevěné zbraně, což zchladilo jejich nadšení. Neslavné tažení písecké gardy na "obhájení štěkeňského Windischgrätzova zámku" vylíčil později Karel Klostermann, absolvent píseckého gymnázia, v povídce Dvě gardy.

Někteří absolventi zdejšího gymnázia byli v té době také přispěvateli pražských časopisů i pomocníky jednotlivých autorů - sběratelů. Erbenovým spolupracovníkem byl Arnošt Vysoký (1823 - 1872) z Varvažova, který se po absolvování píseckého gymnázia a později po studiu na báňských školách stal důlním odborníkem.

Jeden ze spolupracovníků Karla Havlíčka Borovského František Jirgl - Girgl (1822 - 1864), účastník revoluce v roce 1848 v Praze a ve Vídni, se potom úspěšně skrýval v Písku a roku 1849 byl dokonce ustanoven profesorem zdejšího gymnázia. Nakonec však byl vypátrán vojenským soudem, zatčen, vězněn a po propuštění se už na pedagogickou dráhu nevrátil.

Písecký rodák PhDr. Ignác Aksamit (1819 - 1902) dokončil studium na zdejším gymnáziu v roce 1836, v Praze potom studoval matematiku a fyziku, složil doktorát a stal se adjunktem fyziky a matematiky na filozofické fakultě pražské univerzity. Byl autorem matematických učebnic, vydával Časopis pro pěstování matematiky a fyziky.

Čimelický rodák Josef Perwolf (1841 - 1892) vystudoval písecké gymnázium a filozofickou fakultu pražské univerzity. Věnoval se slavistice a stal se profesorem varšavské univerzity a horlivým zastáncem slovanské vzájemnosti.

K dalším významným píseckým gymnazistům patřili synové píseckého nadlesního - bratři Grégrové. Starší MUDr. Eduard Grégr (1827 - 1907), jeden z prvních vyznavačů darwinismu, a mladší JUDr. Julius Grégr (1831 - 1896), zakladatel Národních listů, známý mladočeský politik.

Po organizačních změnách v roce 1848 byla šestiletá gymnázia rozšířena připojením dvouleté filozofie na osmitřídní, kdy septima a oktáva nahradily dosavadní dvouletý filozofický kurz. Cílem nižšího oddělení gymnázií bylo poskytovat základní vzdělání pro praktické povolání, vyšší oddělení připravovala k univerzitnímu studiu. Na místa starších profesorů gramatikálních a humanitních nastupovali učitelé odborní. Rozšířil se počet vyučovacích předmětů, v čele třídy stál třídní profesor a byly zavedeny třídní knihy. V roce 1848 vzniklo ministerstvo vyučování, vrchní správu gymnázií v Čechách dostal zemský školní úřad pří místodržitelství. K němu náleželi školní inspektoři.

Na čas se po roce 1848 stala čeština povinným předmětem na gymnáziích. Na základě tohoto rozhodnutí a na základě změny , která se týkala výuky některých předmětů v českém jazyce, předložil prefekt Winter přesný plán dvojjazyčného vyučování. Písecký profesorský sbor zaujal k této změně souhlasný postoj. Od dubna 1849 vyučoval české řeči a literatuře profesor Václav Babánek (1827 - 1899). Byl prvním řádným aprobovaným profesorem češtiny na zdejším gymnáziu. Současně s gymnáziem vyučoval na vyšší dívčí škole. Do výroční zprávy za rok 1878 napsal první dějiny ústavu.

Roku 1851 byly uzákoněny povinné maturitní zkoušky. Obec se zavázala vystavět novou školní budovu, protože prostory školní budovy na Malém náměstí přestaly vyhovovat gymnazijní výuce. Již v roce 1850 dala obec dočasně upravit pro potřeby gymnázia dům č.1 na Velkém náměstí, zvaný dům U městské kumpanie, z něhož byla vojenská škola pro výchovu důstojníků přeložena do Budějovic. Dům byl upraven a gymnázium v něm sídlilo od ledna 1850 do srpna 1877.

Po roce 1848 vyučovali na škole význační profesoři. Vynikající filolog P. Václav Zikmund (1816 - 1874), který zde působil od roku 1848, spravoval městskou knihovnu a byl jednatelem dětské opatrovny, přispěvatelem Poutníka od Otavy. Vydal Studii o jazyku českém a Skladbu jazyka českého, z níž čerpal i jazykovědec Jan Gebauer. Byl členem Královské české společnosti nauk. Napsal pamětní spis o českém školství a měl nadšenou řeč při položení základního kamene nové školní budovy na Malém náměstí. Roku 1858 byl jmenován "čestným občanem města Písku".

V roce 1850 nastoupil do Písku výborný přírodovědec a společenský organizátor PhDr. Josef Pažout (1825 - 1867), člen městského zastupitelstva, který se zasloužil i o postavení nové gymnazijní budovy. Vyučoval též na písecké vyšší dívčí škole. Byl rovněž autorem několika učebnic - např. Nauka o člověku.

Od roku 1852 učil na gymnáziu neohrožený historik a vlastenec, Havlíčkův spolupracovník a pracovník v redakci Riegrova Naučného slovníku Karel Ninger (1827 - 1913), spoluzakladatel písecké vyšší dívčí školy. Psal dějepisné učebnice (např. Historii literatury české) a jeho Paměti sloužily Sedláčkovi, když sestavoval Dějiny královského města Písku.

Lidovými přednáškami šířil vzdělanost kromě Zikmunda a Pažouta také profesor gymnázia Tomáš Bílek (1819 - 1903), byl rovněž literárně činný.

Od roku 1858 začal na škole vyučovat latinu, řečtinu a němčinu profesor Theodor Ardelt (1826 - 1910), který sám studoval na zdejším gymnáziu. Byl autorem učebnic (např. Tělocvik pro dívky). Ardelt byl učitelem a třídním F. Šrámka (profesor Rozhoň ve Stříbrném větru).

Učitel hlavní písecké školy Vojtěch Vlastimil Janota založil s místním vlasteneckým tiskařem Václavem Vetterlem (1830 - 1900), bývalým studentem gymnázia, roku 1858 Poutník od Otavy, týdeník pro lid městský a venkovský. Časopis verši, beletrií a poučnými články seznamoval čtenáře s minulostí města a kraje i se současným děním. Rolníkům se snažil pomáhat praktickými radami.

Převaha němčiny byla opět posílena roku 1853, kdy bylo při inspekci na zdejším gymnáziu nařízeno vyučovat hlavně v němčině. Školní rada Efenberger vedoucí tuto inspekci však přiznával, že čeští profesoři pracují lépe než němečtí a česká mládež je nadanější než německá. Nedbal také pomluv a nepravdivých udání na profesory Zikmunda a Ningera. Buditelská činnost českých profesorů měla vliv na veřejnost. Někteří profesoři i přes velký počet hodin učili dobrovolně a zdarma vedlejším předmětům.

Zpěvu vyučoval na škole od roku 1852 ředitel kůru - skladatel František Gregora (1819 - 1887). Zpěv gymnazistů se při bohoslužbách v klášterním kostele veřejnosti tak líbil, že se ve škole začaly konat veřejné produkce. Svědectvím o tom, že ústav prospíval, je i velký nárůst počtu studentů. V roce 1860 studovalo na škole již téměř 500 žáků.

II. C. k. vyšší gymnázium v Písku (1866 -1914)

S celkovým společensko-národním rozmachem 60. let 19. století souvisí i oživení kulturního života. Prudký vzestup pokrokového měšťanstva po pádu Bachova absolutismu prožíval i Písek. Do města přišla řada významných osobností, rozvíjí se život místních škol, vznikají různé nové spolky, časopisy, oživuje se národní život.

Díky úsilí píseckých vlastenců a díky nadšení nových gymnazijních profesorů došlo v roce 1860 k založení obecní české reálky (první svého druhu v Čechách s vyučovacím jazykem českým) a brzy nato i k založení soukromé vyšší dívčí školy, první na českém venkově mimo Prahu. V roce 1870 pokračoval rozvoj píseckého školství založením rolnické školy, v roce 1885 dvouleté školy revírnické a potom dvouleté školy lesnické (1899). Profesoři píseckých škol se většinou stali nositeli vlasteneckého a kulturního života ve městě. Řada profesorů učila na různých školách, stejně tak i studenti přecházeli mezi školami (např. mezi gymnáziem a reálkou).

Prvním ředitelem reálky se stal vlastenec Jan Krejčí, výborný přírodovědec, který si s sebou z Prahy přivedl svého bývalého žáka, tehdy již známého básníka Adolfa Heyduka (1835 - 1923), aby zde vyučoval kreslení a krasopis. Některé školní roky vyučoval Heyduk rovněž na gymnáziu. Jedním z prvních absolventů písecké reálky, výpomocným profesorem reálky a gymnázia, autorem kulturně historických studií a diagramů, vynikajícím kartografem pro školy i muzeum se stal profesor Emanuel Milbauer (1843 - 1906), kterého oceňoval i prof. Sedláček.

K definitivnímu počeštění zdejšího gymnázia došlo v 60. letech 19. století na základě usnesení zemského sněmu a v souvislosti s úplným počeštěním městského zastupitelstva a se zvolením prvního českého starosty města Tomáše Šobra (1815 - 1873), krátký čas i bývalého studenta píseckého gymnázia, poději zemského poslance. Čeština se stala jedinou vyučovací řečí ve všech předmětech. Zpočátku sice zůstaly ještě německé učebnice, také do katalogů se zapisovalo německy, ale na žádost rodičů bylo vysvědčení psáno česky. V roce 1868 byla němčina prohlášena na českých ústavech nepovinným předmětem.

Na c. k. vyšším gymnáziu v Písku musela ještě česká většina pedagogického sboru svádět několik let boj s protičeským ředitelem Bedřichem Kleemanem (působil zde v letech 1860 - 1871), než byl pro nepořádky a zneužívání úřední moci zbaven místa. Počeštění gymnázia zvětšilo zájem o studium, protože odpadl požadavek předběžné znalosti němčiny, později k tomu ještě přispělo zlepšení dopravního spojení okolních obcí s městem dostavbou dráhy Protivín - Zdice (1875), které znamenalo větší příliv uchazečů.

K podpůrným fondům ústavu přibyla nadace MUDr. Josefa Kichnera (+1870), bývalého studenta gymnázia, která vedle chudinské pokladny, založené roku 1853 z dobrovolných příspěvků žáků, přispívala chudým žákům na oděv, učebnice a školné.

Četné nutné opravy dosavadní budovy gymnázia si vynutily stavbu nové budovy. Roku 1864 byl obcí zakoupen pozemek na budějovickém předměstí za 10000 zlatých. Ale teprve návštěva místodržícího Belcrediho v Písku, při níž si prohlédl školu, urychlila položení základního kamene. Stalo se tak slavnostně 15. července 1865. Budějovický biskup Jan Valerian Jirsík posvětil základní kámen a vložil do něho pamětní listinu v cínovém pouzdře s podpisy zástupců úřadů, profesorů a nejlepších žáků z každé třídy. Slavnost ukončili městští ostrostřelci. Nová budova však byla hotová až v jubilejním roce stého výročí založení gymnázia.

Mnozí písečtí pedagogové té doby byli více či méně literárně činní, často se z nich stali uznávaní autoři učebnic, dopisovatelé do místního či celostátního tisku. A pod vlivem svých profesorů tvořili již v době svých studií i někteří studenti (používali většinou literárních pseudonymů).

Výše již zmínění profesoři (Václav Zikmund, Karel Ninger, Josef Pažout) byli v oblasti uvedené vlastní tvorby a angažovanosti nejaktivnější. Také gymnazijní profesor Bedřich Spiess (1842 - 1903), písecký rodák a bývalý gymnazista, se ve svém díle věnoval postavě humanisty Jana Kocína a vydal učebnici Výbor z literatury české pro střední školy.

V 60. letech se dále rozvíjela i písecká žurnalistika. Již dříve připomenutý Janotův úspěšný časopis Poutník od Otavy nabyl zvlášť dobré úrovně tehdy, když do něho začali přispívat jmenovaní profesoři. Do Poutníka zasílal své příspěvky i bývalý absolvent zdejšího gymnázia - profesor Jan Kořán (1838 - 1912), rodák z Nevězic, později redaktor Riegerova Naučného slovníku a časopisu Světozor, ředitel Ottova slovníku naučného a kanceláře České akademie věd, poslanec zemského sněmu a spisovatel. Bývalý student píseckého gymnázia Josef Truhlář (1840 - 1914) z Tálína se stal po pražských studiích úředníkem Univerzitní knihovny a známým literárním historikem doby humanismu.

Poutník od Otavy vycházel pouze do roku 1862, od roku 1863 se objevil pod názvem Otavan, opět za redakce V. Janoty, a vycházel do roku 1866. Vedle něho vydával Jan Haser (*1840) (bývalý gymnazista) časopis Zvon od roku 1864 a prof. Spiess (viz výše) časopis Prácheň. Od roku 1868 se objevil znovu za Janotovy redakce časopis Písek Ve všech případech však šlo pouze o krátkodobé pokusy. Podobné to bylo s Janotovými časopisy Zpěvný vánek a Zlaté lístky i s Pažoutovými Zlatými klasy (1856).

Právě v 60. letech 19. století ovlivnila veškerý kulturní život města osobnost profesora kreslení na reálce, několik let i na gymnáziu. "Pootavský slavík" Adolf Heyduk (1835 - 1923), rodák z Rychmburka, byl jedním z nejtvořivějších českých básníků, vydal na 60 básnických knížek, prozaické Vzpomínky literární, Nástin bájesloví slovanského a germánského a mnoho dalších drobných prací. Svým rozsáhlým dílem se stal nejlepším učitelem a rádcem budoucích píseckých básníků. Tady v Písku nalezl básník opravdový domov a také nepřeberné náměty ke své tvorbě, tady mohl básnit o všem, čím srdce překypovalo. Z jeho veršů dodnes zůstává to, co ocenil i kritik F. X. Šalda: "čím dýchají trávy, voní lesy, běží oblaka a svírá se srdce." O své pedagogické práci píše roku 1885 příteli Nerudovi: "Každý týden máme nyní poradu, jež trvá do noci, poté píšeme zprávy a pracujeme na pedagogických a didaktických otázkách, zapisujeme učivo do zvláštních knih, činíme poznámky o jednotlivých žácích, zkrátka jsme úplní otroci, pracujíce všemožně na vlastním zpitomění a na tom, jak by bylo možno, aby žáci bez samostatného myšlení přece jen prospívati mohli..."

V Písku se stejně jako na jiných místech začaly tvořit různé kulturní a vzdělávací spolky. Roku 1857 vznikla Česká, později Měšťanská beseda. Členové Měšťanské besedy se zapojili do organizování sbírek na postavení Národního divadla společně s píseckými studenty. Samo položení základního kamene (přesněji řečeno svážení základních kamenů z různých památkových míst naší vlasti) roku 1868 znamenalo i v Písku veřejnou slavnost u starého kamenného mostu, když byl na vorech po Otavě vezen kámen z vrchu Práchně u Horažďovic (viz Krškův film Z mého života). Stejně tak byla vypsána sbírka na znovupostavení divadla po požáru. Písečtí akademikové (vysokoškolští studenti) sehráli ve prospěch této sbírky zvláštní divadelní představení. Zdejší vlastenečtí studenti přišli rovněž s podnětem na postavení pomníku Palackého v Městských sadech a následně s návrhem pořádání slavnosti při příležitosti jeho odhalení k 10. výročí Palackého smrti (1866).

V oblasti hudby a hudební vědy pracovalo ve městě vždy několik bývalých a současných studentů a učitelů gymnázia. Již v roce 1851 přibyl k píseckým další vynikající hudebník František Gregora (1819 - 1887). Na gymnáziu vyučoval zpěvu v letech 1852 - 1863 a 1872 - 1874. Pracoval jako regenschori v děkanském kostele, ovládal hru na mnohé hudební nástroje, byl významným hudebním skladatelem. Stal se sbormistrem pěveckého spolku Otavan, který byl ustaven v roce 1861, později vznikl pěvecko - hudební spolek Gregora. V roce 1864 založil Gregora i vlastní orchestr. Spojením spolků Otavan a Gregora vznikl písecký Hlahol (1919).

Básník Jaromír Borecký (1869 -1951) vzpomíná v článku Vzpomínka z parvy (primy) píseckého gymnázia... (almanach 170 let píseckého gymnázia): V posledním roce obecných škol v Písku přijat jsem byl jako dobrý zpěvák s vysokým sopránem do kurzů mistra F. Gregory, z kterých se doplňoval pěvecký soubor pro chrámový kůr. Získal jsem mnohý štyrák za správné předzpívání prima vista notových příkladů, napsaných mistrem na tabuli. Byla to nejvyšší odměna regenschorim udělovaná a byl jsem ještě mezi kurzem přidělen do sboru chrámových pěvců. Nechybělo ovšem ani různých humorných epizod, plynoucích většinou z nepozornosti. Na každou chybičku citlivý regenschori učinil takovým zlořádům za rázného hromování a pádným smyčcem od své nerozlučné basy okamžitě přítrž...Přijat jsem byl po příznivém výsledku zkoušky do první třídy píseckého gymnázia. Zde začal ovšem nový život, nastaly nové vážné povinnosti... Píseckému gymnáziu vděčím za dobré základy a zdravého ducha studentského, především vřele vlastenecky českého.

Soukromým žákem Františka Gregory byl gymnazista Mořic Anger (1844 - 1905) ze Sušice, který byl přítelem Smetanovým, později kapelníkem Národního divadla a úspěšným skladatelem. Gymnáziem krátce prošel i Jan Josef Kovařík (*1850), také žák Františka Gregory, který se stal hudebním pedagogem v USA, houslovým virtuozem a "americkým tajemníkem" Antonína Dvořáka. Na gymnáziu studoval i Robert Martens (1858 - 1924) ze Sušice, později sbormistr a kapelník ND, a František Jílek (*1865) z Písku, který se stal dirigentem ND v Zábřehu a potom i v Praze.

Sokol byl v Písku založen roku 1867, jeho prvním starostou se stal český purkmistr Tomáš Šobr (viz výše). Písečtí studenti se začali rovněž zapojovat do sportovních organizací.

Mnozí další z píseckých studentů této doby, pozdější spisovatelé a badatelé si zachovali ve svých vzpomínkách obraz svého píseckého studentského mládí. Největší historik Písku PhDr. August Sedláček (1843 - 1926), rodák z Mladé Vožice u Tábora, studoval v Písku v letech 1860 - 1863, zde také maturoval. A jak on vzpomínal na svá zdejší gymnazijní studia?

Bylo tehdy zvykem u některých středních škol, že profesoři mívali mezi studenty své vyzvědače, aby jim donášeli, co vyzvěděli o smýšlení a mluvení žáků. Byl to zbytek starého jezovitského vychování. V Písku na gymnáziu u mých profesorů nikdy nic takového nebylo, byliť všichni takové povahy, že by se jim zhnusilo něco takového podnikati... Nemohu zatajiti, že vděčně si připomínám laskavosti všech mrtvých i žijících profesorů, ředitelů, učitelů téhož ústavu, na němž jsem prožil čtyři šťastná léta a nabyl toho, čeho jsem potřeboval pro dráhu životní.

V roce 1899 se Sedláček do Písku přistěhoval znovu "na penzi". Dokonce vypomáhal na gymnáziu jako pedagog. Penze mu poskytla volný čas k pořádání městského archivu i k odborné práci. Zde napsal třídílné Dějiny královského města Písku, dokončil Hrady, zámky a tvrze království českého a Paměti z mého života.

Prozaik Šumavy, rodák z rakouského Haagu, velký vypravěč Karel Klostermann (1848 - 1923) vzpomínal na svá studentská léta v Písku v knize Červánky mého mládí v kapitole Vzpomínka na počátek mých píseckých studií: Přišla přijímací zkouška. S hrůzou na ni vzpomínám ještě dnes po šedesáti letech. V učebně poměrně malé seděli jsme stěsnáni jako sledi v bečce. Každý si přinesl půlarch papíru, nějakou podložku, brkové pero a kostěný kalamářík s našroubovacím víčkem a železným hrotem, jenž se vrážel do lavice. Co živ jsem takového kalamáře neviděl, a tak když vrazil jsem jej do lavice, stál šikmo a inkoust se z nakloněné strany přeléval na lavici a z ní na naše kalhoty. Potřísnil nejenom můj půlarch, ale také půlarch mého souseda... Vešel profesor, přečetl jména žáků a jal se diktovat. Já se sousedem utíral jsem stále lavici a nedoslechl jsem prvních slov. Neuměje zacházeti s perem, namočil jsem příliš hluboko a na místě první písmenky ukázala se na papíře nehorázná kaňka. Polekav se a nevěda sobě jiné rady, jak bych ji odstranil, olízl jsem ji jazykem - a to velice důkladně, takže kus papíru zůstal navlhčen slinami. Než běda, co vyšlo z pera, nebyla písmenka, ale rozplývající se po papíru klikyháky. Zarazil jsem se, slze mi vytryskly z očí, padaly na papír, ale já psal statečně dále. Nakonec neslavně odevzdal jsem svůj arcispis. Přesto všechno jsem se stal řádným a veřejným žákem primy c. k. píseckého gymnázia.

V povídce Na cestě k domovu Klostermann vypravuje, jak chodíval z Písku pěšky k rodičům do Štěkně, kde byl jeho otec zámeckým lékařem, a později do Kašperských hor, když tam otec jako lékař působil. Ve vzpomínce Na útěku líčí, jak v roce 1866 prchal s českými druhy z Vídně ohrožené Prusy k rodičům přítele, jehož otec byl píseckým notářem.

Z tak zvaných jihočeských realistů jmenujme rodáka ze Stožic u Vodňan - píseckého gymnazistu Josefa Holečka (1853 - 1929). Jeho rodokmen tvořili samí statní sedláci osudově spjatí s jihočeskou půdou. Furianti, jihočeské palice. Kamenem úrazu byla pro chlapce škola. Ne pro nové povinnosti a úkoly, ale protože lpěl na své představě pravdy. Od dětství byl buřičem - nedošel panu katechetovi pro tabák, nepromluvil německy, když nechtěl. Město mu bylo nepřátelské - i maloměstské Vodňany i krajský Písek i kvartýrské, které "vysávaly venkovské studenty". Nepřátelské bylo malému chlapci i písecké gymnázium - "hrozná škola", profesoři, zvláště pokrytecký a mstivý "pan profesor katecheta". Student Holeček byl přesvědčen, že na studiích se mohlo dařit jen studentům, kteří se dali oblomit. O tom všem pak psal v životopisném románu Pero. Stal se neúplatným novinářem, zastáncem utlačených, oslavovatelem dobrého venkovského člověka a krásy boží přírody (kronika Naši).

Po více než sto letech se snažil pochopit Holečka profesor Karel Votava (viz dále), češtinář, ve svém příspěvku Čtyři typy slavných studentů píseckého gymnázia v almanachu ke 170. výročí založení školy: Josef Holeček patří k těm slavným žákům píseckého gymnázia, které s ním pojí neslavná historie. V případě Holečkově se týká tato neslavná historie jak našeho ústavu, tak i samého slavného žáka... Holeček rány této těžké a přecitlivělé doby svého mládí (špatný prospěch, neomluvené hodiny, nezákonné mravy), kterými ho život poznamenal v čas jeho píseckých studií, přičetl prostě na vrub našemu ústavu z důvodů sice pochopitelných, ale ne zcela oprávněných... Nicméně písecké gymnázium se vždy s vděčností hlásilo k tomuto svému velikému "nevděčníku", neboť bylo prvním, kde se tento rebelný duch českého selství po prvé napil z pramene věd a osvěty...

V 60. letech studovali na píseckém gymnáziu tři bratři Alšové, synové obecního tajemníka v Miroticích. V době studií bydleli všichni u svého strýce, vojenského vysloužilce Tomáše Famfuleho. (Objevil se několikrát v díle A. Jiráska, přítele Mikoláše Alše.) Nejstarší František Aleš zemřel roku 1865 jako septimán na tuberkulózu. Byl literárně nadaný, zanechal po sobě v rukopise máchovsky laděné osobní a vlastenecké verše, na jejichž obálku nakreslil bratr Mikoláš k názvu Zaniklé zpěvy harfu se ztrhanými strunami. Mladší Jan, nadaný malíř, se za dva roky po Františkově smrti po absolvování septimy v roce 1867 zastřelil, snad pro nešťastnou lásku. Nejmladší z bratrů Mikoláš Aleš (1852 - 1913) neměl v Písku úspěchy ani jako student gymnázia (1865 - 1867), ani po přestoupení na reálku (1867 - 1869). Spisovatel Ladislav Stehlík ve své Zemi zamyšlené popisuje tuto příhodu: Pan profesor Molenda nikdy nezapomněl Mikoláši Alšovi jeho neomluvitelné provinění a své zahanbení a neustal, dokud tohoto bouřliváka a neposedu nevyloučil jako černou ovci ze stádce žáků svého gymnázia. Kreslil totiž jednou udiveným žáčkům na tabuli zimostráz - ale těžko ruku ke kresbě necvičenou pokoušeti o pochvalu skromnou. Snítka jakési nepovedené rostlinky vyrostla zpod této ruky. Tu jako jiskra vyskočil z lavice vlasatý cvalík "prudší než proud Otavy", popadl křídu a několika stručnými tahy oslnil všechny spolužáky. "Takhle vypadá zimostráz!" dodal s oprávněnou hrdostí. Ale od této chvíle nastala skutečnost nad slunce jasnější, že přítomnost právě tohoto žáka je na gymnáziu píseckém přinejmenším nežádoucí.

Příbuzný rodiny Alšů (dědové byli bratři), písecký rodák a absolvent zdejší reálky Josef Šimon Aleš (1862 - 1927) působil jako učitel na Domažlicku a Turnovsku a stal se průkopníkem turistiky a lyžování. Proto se mu říkalo Aleš - Lyžec. Byl autorem knihy Obrazy zimní krásy.

Se jménem Mikoláše Alše je spojena historie písně píseckých studentů Když jsem já šel tou Putimskou branou. Byla Alšovou nejmilejší písní. Nápěv písně přinesli s sebou již studenti z Klatov, ale tady u nás dostala nová slova a rázem se z ní stala jakási hymna všech píseckých studentů. Již zmíněný profesor gymnázia Karel Votava v I. díle Písecké čítanky v roce 1980 píše: Každý kraj jinak. U nás na Písecku se držíme dvou starodávných: Když jsem já šel tou Putimskou branou a Už se ten Tálínský rybník nahání. Z Putimské brány zbyla sice už jen bašta, ale ta by mohla vyprávět, jak tudy před sto lety chodíval student Mikoláš Aleš a prozpěvoval si už tehdy zlidovělou studentskou písničku o pokukujících panenkách. A tu pak v různých variacích dědily v Písku generace mládí jedna za druhou: Fráňa Šrámek, Jan Čarek, Josef Brukner a i ti dnešní neznámí studenti básníci, kteří si ji sem přijdou v červnu naposled zazpívat, než odejdou ze školy do života. - Také cestička kolem Tálínského rybníka je ještě pořád vyšlapaná, i když ji voda tolikrát už zaplavila od té doby, co si tu v písničce povzdychlo zamilované srdce nad životem, který je jako voda: přibývá, ubývá, zaplavuje, odplavuje...

Rok 1868 byl pro Písečany rokem otevření nové divadelní budovy Na Střelnici (v místě dnešního divadla). V souvislosti s divadelními slavnostmi v Praze a z podnětu české Umělecké besedy došlo také v Písku roku 1869 k vytvoření ochotnického spolku, v němž hráli měšťané, studenti a písečtí akademikové.

Vznikaly i hasičské spolky, studentská krajanská sdružení, např. Studentský spolek Štítný. Jeho členové odhalili roku 1876 na písecké radnici pamětní desku píseckým humanistům - Václavu Hladiči Píseckému a Janu Kocínovi z Kocínetu. K podpoře české knihy a literatury vznikla roku 1885 Literární jednota. I na vesnicích v okolí Písku se zřizovaly za pomoci slavných rodáků i studentů a místních učitelů obecní knihovny.

Z Vodňan jezdil do píseckého gymnázia student František Herites (1851 - 1929). Po studiích se stal vodňanským lékárníkem, byl rovněž literárně činný, známé jsou jeho kritické Maloměstské obrázky a Vodňanské vzpomínky. Ale pro nás je známý především jako člen "vodnaňského trojlístku" spolu s vodňanským notářem Otakarem Mokrým (1854 - 1899) a pražským básníkem Juliem Zeyerem (1841 - 1901), který žil a tvořil ve Vodňanech plných dvanáct let.

Jihočeští studenti z Vodňanska a Písecka připravili v 70. letech almanach Anemonky, který měl vyjít roku 1871 ke slavnostem Petra Chelčického. Do sborníku (i když samotné slavnosti byly zakázány) přispělo 33 básníků. K nim vedle výše uvedených patřili bývalí i současní písečtí gymnazisté - Ladislav Šebek - Arietto (1861 - 1927), syn píseckého gymnazijního profesora Šebka, později písecký advokát, Josef Kálal (1849 - 1881) a Jan Dunovský (1849 - 1925), absolvent písecké reálky a další.

Známý dramatický spisovatel, autor povídek z vesnického života a první dramaturg Národního divadla v Praze Ladislav Stroupežnický (1850 - 1892) se narodil v Cerhonicích u Písku a stal se jedním z prvních žáků písecké reálky, ale po neúspěšném začátku studií ho vzal otec ze školy. Svým dílem se stal zakladatelem českého realistického dramatu (Naši furianti) a tvůrcem vesnické realistické povídky. Otec Stroupežnického, bývalý žák píseckého gymnázia, psal odborné hospodářské spisy.

Blížilo se 100. výročí založení školy a konečně také dostavba jejího důstojného stánku - nové školní budovy v Komenského ulici. O prázdninách roku 1877 přesídlilo gymnázium na nové místo. Byla vysvěcena i školní kaple s novým oltářem, který byl zhotoven podle návrhu Adolfa Heyduka. A tak se v jubilejním "stém" školním roce 1877 - 1878 v nové budově poprvé vyučovalo.

V té době působil ve funkci ředitele gymnázia Václav Jandečka (1820 - 1898). Ředitelem byl v letech 1871 - 1884. Napsal učebnice Logika a Psychologie a rovněž učebnice pro matematiku a geometrii. Na neupraveném pozemku za školní budovou nechal ředitel Jandečka založit botanickou zahradu. Roku 1880 byl povolán do zemské školní rady a jmenován školním radou; v roce 1884, kdy byl penzionován, mu byl udělen "rytířský řád".

Již od roku 1874 začaly být pravidelně vydávány tištěné výroční zprávy. Od r. 1878 se konaly maturitní zkoušky podle nového nařízení. Nebyly už úhrnnou zkouškou všech vědomostí nabytých na gymnáziu, ale konaly se písemnou formou z latiny, řečtiny, češtiny a matematiky. Při ústních zkouškách se kromě těchto předmětů zkoušel ještě dějepis, zeměpis a fyzika. Němčina byla nepovinným předmětem. V roce 1890 bylo přijato ustanovení, že abiturienti mají šest dnů před maturitou studijní volno. V gymnazijních osnovách zůstávala i nadále po náboženství převaha latiny a řečtiny, čeština se na druhé místo po náboženství dostala až roku 1908.

Profesor Jindřich Šrámek (1852 - 1917) ve výroční zprávě za školní rok 1882/83 napsal: Na ústavě pracovalo kromě ředitele 17 profesorů a 5 pomocných učitelů mimořádných předmětů. Žactva bylo v 10 třídách 387, z nichž bylo 370 katolického vyznání a 17 vyznání židovského. Po národnosti byli všichni žáci Češi. Vysvědčení s vyznamenáním nabylo 119 žáků, povoleno konati zkoušku opravnou (reparát) po prázdninách bylo 23 žákům. Ze 37 veřejných žáků třídy VIII. (oktávy), kteří všichni podrobili se zkoušce maturitní, uznáni 33 za dospělé k návštěvě univerzity, mezi nimi 11 s vyznamenáním a 4 odkázáni jsou opraviti zkoušku z jednoho předmětu po prázdninách. Na rozloučenou uspořádali úspěšní absolventi abiturientský věneček na Střelnici... Před půlnocí sestoupili se v sále abiturienti v kruh a premiant A. Klíma veřejně díky vzdával ctěnému občanstvu královského města Písku za pohostinství, jehož se abiturientům za doby studií dostávalo, pak panu řediteli, třídnímu svému a slovutnému sboru profesorskému c. k. gymnázia píseckého. K slovům jeho abiturienti provolávali pokaždé "sláva". Za profesorský sbor abiturientům odpověděl třídní prof. J. Nedvídek... Před rozchodem abiturienti slibovali si, že druh druha vždy bude mít v blahé paměti, že vždy milovati budou vlast a národ český, pro nějž chtějí pracovati až do posledního vzdechnutí.

Budějovický rodák, na čas písecký gymnazista - doktor filozofie, básník Jaromír Borecký (1869 - 1951), viz výše, si Písek zamiloval na celý život. Do Písku se později pravidelně vracel k letním pobytům. Jako první pojmenoval Písek "městem v lesích". Je autorem nápisu na turistické chatě Živec u "moře lesů": "Poutníku, postůj ! A odpočiň zde, než nad mořem lesů k poháru krásy tam žíznivý přichýlíš ret!". Písku a píseckým lesům věnoval množství krásných básní.

Z básníků Vrchlického školy náleží Písku a Písecku původem (narodil se v Mirovicích), částečně studiem a pozdějšími pravidelnými zdejšími pobyty Antonín Klášterský (1866 - 1938). I on věnoval Písku řadu jednotlivých básní i celých sbírek.

Leč dosud ještě tvoje skvosty,
tvé neskonalé půvaby
v tvou náruč, Písku, staré hosty
i z blíž i z dáli přivábí.
Mně odpusť však tvé jestli vděky
jsem příliš chabě oslavil,
ten ruch a kolot tvojich žil,
tvých lesů kouzlo, čar tvé řeky.
Já parádní měl ódu psát,
leč neřek víc než: Mám tě rád.

Z básníků České moderny měl k Písku od studentských let osobní vztah Antonín Sova (1864 - 1928), rodák z jihočeského Pacova, který v Písku studoval vyšší gymnázium, kam přišel z gymnázia táborského. Když v Písku r. 1885 maturoval, měl již otištěno několik básní. Podepisoval je pseudonymem Ilja Georgov podle jména bulharského studenta, který před ním bydlel ve stejném podnájmu. Přátelství s Heydukovým synovcem Jaroslavem - také studentem - mu umožnilo seznámení se slavným básníkem, který si vážil Sovova nadání a snažil se mu přímluvami u pražských přátel pomoci. Na písecké studie vzpomínal Sova v próze Od zákonné k Eldorádu (zákonnou z mravů si Sova vysloužil za nošení zakázané pestré kravaty v píseckém parku) a také v básni Kdysi o prvním květnu v Písku. Písecké zážitky jsou rovněž ukryty v románě Výpravy chudých. Jeho impresionistické verše a nádherné mladistvé básně jako Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy zůstanou klenoty české poezie.
To město překvapit mne znalo:
jak pozdrav lidem a Bohu,
když z pavlače věžní se do všech stran
ozval souzvuk rohů...
Já byl jsem zde všude,
kde lásky nám zdroj pramení,
to mluví dobré město
i jeho kamení,
i větrem ošlehaná věž,
zdi domů ohozené,
zde v proud jsem se postavil,
jenž nás kpředu žene...

V roce 1884 se stal ředitelem školy Josef Zahradník (1834 - 1903), ve funkci působil do roku 1898, na škole jako profesor latiny, řečtiny a němčiny učil už od roku 1861. Napsal učebnici němčiny pro střední školy, přispíval svými články do filologických časopisů a do Rozprav České akademie. Byl rovněž školním radou. Platil za velmi dobrého znalce Homérových básní a napsal knihu O skladbě veršů v Iliadě a Odyssei a vydal Horatiovy básně.

Písek ovšem nejvíc miluje svého básníka mládí, lásky, a "stříbrného větru" Fráňu Šrámka (1877 - 1952), rodáka ze Sobotky. Do Písku přišel s rodiči jako osmiletý a v letech 1887 - 1894 studoval na píseckém gymnáziu. Po celou dobu bydlel v domě U koulí, nejdříve s rodiči, poté sám ve studentském podnájmu. V těch píseckých letech se stal ze Šrámka básník. Slavný písecký studentský román Stříbrný vítr o studentských a milostných problémech nejen hlavního hrdiny Ratkina, ale celé tehdejší studentské generace je oslavou mládí. Mládí bývá mnohokrát zraněno, ale nakonec vítězí, protože věří v plnost a krásu života, jak je slyší znít ve stříbrném větru své touhy. Slavnou se stala i písecká lyrická divadelní hra Měsíc nad řekou. Ta už je psána v souvislosti se stárnutím a zmoudřením, básník v ní konfrontuje někdejší orlí vzlety studenta Ratkina s tesknou rezignací zmoudřelého padesátníka Hlubiny. (Krásné je filmové Krškovo zpracování obou děl a neméně krásná je Srnkova hudba.) Po svém odchodu do Roudnice, kde maturoval, Šrámek už Písek víckrát nenavštívil, i když to svým píseckým přátelům několikrát sliboval. Místo sebe posílal básnická vyznání, ať už to byla rozmarná Vzpomínka na Písek nebo Sem, vzpomínko věrná.
Sem, vzpomínko věrná má, slétni
ku břehům otavských vod
a dnové až zaplanou letní,
sem kytičku pozdravů shoď!
Tu v lesy kolem hoch zapadal rád
a k harfě Otavy ladíval sen,
aspoň, má vzpomínko,
zůstaň tu stát
a nelituj, neteskni, poděkuj jen!

Šrámek měl neustálé spojení se svými píseckými přáteli - se svým spolužákem Robertem Malým, gymnazijním profesorem Josefem Pospíšilem, soudním radou Karlem Strnadem aj. Písek poctil Fráňu Šrámka udělením "čestného občanství", pojmenováním ulice k domu U koulí, zasazením pamětní desky na tomto domě, organizací divadelního festivalu Šrámkův Písek atd.

Kněz František Kašpar (1879 -1959) z Borečnice u Písku, student píseckého gymnázia, později děkan ve Stádleci u Tábora, byl básníkem, který se hlásil ke Katolické moderně. Také on v řadě básní vzpomíná na své studentské město:
Jak zavěšený na široké pentli skvost
z dob mládí město na řece mi svítí,
zář nivou letící mi zjasní minulost
a připomene, jak je sladko žíti.

PhDr. Čeněk Zíbrt (1864 - 1932), rodák z Kostelce nad Vltavou, byl vynikajícím gymnazijním studentem. Podle jeho vzpomínek právě studentská léta na gymnáziu byla pro něj - sirotka - cestou k osobní samostatnosti. Po maturitě studoval klasickou filozofii a stal se zakladatelem české kulturní historie a autorem mnoha vědeckých spisů, univerzitním profesorem, ředitelem hlavní muzejní knihovny v Praze.

Dlouholetý profesor historie na reálce i na gymnáziu PhDr. Jan Matzner (1845 - 1915), písecký rodák a gymnazijní student, napsal řadu historických studií, učebnic, cenných místních průvodců po Písku a okolí, vlastivědných příruček i obsáhlých děl (Královské město Písek). Byl dlouholetým členem obecního zastupitelstva, byl poctěn titulem "čestného občanství" města Písku.

Čimelický rodák PhDr. Josef Dastich (1835 - 1870) po studiích v Písku a Praze pracoval v oboru filozofie, stejně jako později PhDr. Tomáš Trnka (*1888), rodák z Dunovic, lidovýchovný pracovník a filozofický spisovatel, profesor pedagogické fakulty. Známým žákem písecké reálky byl pozdější písecký pedagog a vynikající slovakofil Karel Kálal (1860 - 1930), ředitel píseckých dívčích odborných škol. Rozvíjel vztahy česko-slovenské, stejně jako později jeho syn, rovněž absolvent reálky, profesor na slovenských školách Miloslav Kálal. Ze žáků písecké reálky vynikli chemik Antonín Pavec (*1927) a Karel Anderlík (*1931). Pražský rodák František Křemen (1870 - 1934), dlouholetý profesor na písecké reálce, se stal z Heydukova mladého kolegy přítelem a pomocníkem pro jazykovou úpravu jeho básnických děl a autorem studií o básníkově životě a díle.

Stále další a další absolventi i profesoři školy vynikali v nejrůznějších oborech. MUDr. Jan Habart (1845 - 1905) vystudoval vojenské lékařství a stal se univerzitním profesorem válečné chirurgie ve Vídni. Ředitel píseckého gymnázia v letech 1898 - 1911 PhDr. Karel Cumpfe (1853 - 1931), člen České akademie, zabýval se antikou a zpracoval o ní několik knih - např. Kulturní obrázky ze starého Řecka a Říma. Absolvent gymnázia JUDr. Karel Hermann - "Otavský" (*1866), místodržitelský rada, stal se významným profesorem právnické fakulty. PhDr. Josef Bělohlav (1882 - 1935), rovněž absolvent školy, byl vynikající zeměpisec a kartograf. Další gymnazista PhDr. František Pechuška (1882 - 1939) se stal profesorem teologie v Praze, dále vystudoval filozofii a věnoval se bádání o staroslověnštině. PhDr. Josef Kazimour (1881 - 1933), rodák z Oslova a bývalý absolvent školy, se stal ve své tvorbě historikem českého venkova, docentem na české technice, působil na gymnáziích v Praze. Profesor Karel Janouš (1879 - 1928) vyučoval na zdejším ústavu latinu, češtinu a filozofii. Napsal řadu literárních studií, monografií i článků o významných studentech, profesorech ústavu i celostátně významných osobnostech. Uveřejňoval je v místním i pražském tisku. MUDr. Eduard Cmunt (*1878) pocházel z rodiny revírníka v Kozárovicích, po píseckých a pražských studiích se stal profesorem balneologie na Karlově univerzitě. Často a rád vzpomíná na písecká studia: Jak jsme v Písku trávili volné chvíle? Večer mezi 6. a 7. hodnou se v zimě chodilo na korze na Velkém náměstí. Tam starší studenti také navazovali první milostné styky se ženskou mládeží. Tehdy ještě nebylo koedukace a děvčata nám byla vzácnější. Podle disciplinárního řádu mohli studenti kouřiti od kvinty, ale jenom mimo městský obvod. Přísně bylo zakázáno nosit hůl, teprve po maturitě jsme si to mohli dovoliti. Dnes kouří studenti veřejně i na náměstí. Do hostinců a kaváren se smělo chodit pouze v průvodu rodičů nebo odpovědných dozorců. Ze sportů směli jsme provozovat bruslení, veslování a plování. Na hřišti se hrál pasák, míčové hry, špaček apod. Kopanou jsme ještě neznali. jednou jsme si uspořádali závody v běhu, vrhu koulí a plování a účastníci byli za to přísně potrestáni, dokonce i karcerem.

Významný rodák a gymnazijní student PhDr. Augustin Krejčí (1856 - 1925) se stal vynikajícím mineralogem a autorem knih z tohoto oboru. Mezi přírodovědci vynikl botanik světového jména, bývalý písecký student PhDr. Josef Velenovský (1858 - 1949), univerzitní profesor, ředitel Botanického ústavu v Praze. Byl také schopným kreslířem, svá odborná díla si doplňoval vlastními ilustracemi.

Bývalý student píseckého gymnázia Karel Knapp (1862 - 1928) se stal lesnickým odborníkem, autorem mnoha odborných spisů a vrchním lesním radou v Písku.

Spisovatel Karel Šarlich, vl. jménem Karel Čada, (1882 - 1916) se narodil ve Včelné pod Boubínem jako syn knížecího lesního správce. Po otcově přeložení do Chřešťovic u Písku studoval na píseckém gymnáziu, odkud odešel do vojenské kadetky. Psal ironickou, kritickou a psychologickou prózu. Hořovický rodák, dramatik MUDr. Arnošt Dvořák (1881 - 1933), autor známých "zástupových dramat" (např. Husité), studoval vyšší třídy na píseckém gymnáziu. Pavel Dušan, vl. jménem Jan Šonka, (1887 - 1966), rodák ze Soběslavi, písecký gymnazista, se stal krajským soudcem. Byl autorem několika próz s píseckými náměty. V poslední době byla jaksi znovuobjevena postava Josefa Váchala (1884 - 1916), básníka a spisovatele, řezbáře, malíře a dřevorytce, syna lyžařského průkopníka Alše - Lyžce. Vychovávali ho písečtí prarodiče, navštěvoval krátce zdejší gymnázium. Byl to svérázný umělec, bohém tělem i duší. - Výborný gymnazijní student, po pražských studiích odborník v oboru knihovnictví PhDr. František Soukup (1887 - 1947), knihovník města Prahy, byl zakladatelem naší první slepecké knihovny.

V Písku se narodil v židovské rodině básník Richard Weiner (1884 - 1938). Již v době studií na písecké reálce psal básně a uveřejňoval je pod pseudonymy. Stal se inženýrem chemie, později působil jako novinář. Krásy rodného kraje oslavoval ve své poezii, zkušenosti z války využil převážně v próze.

Devadesátá léta 19. století a začátek století 20., v nichž vrcholily národnostní boje Čechů, nezůstaly bez vlivu ani na smýšlení studentů. Když v roce 1890 ministerstvo doporučilo studentům tělocvičné hry, vykázal městský úřad na žádost školy žákům gymnázia zvláštní místo na Otavě pro bruslení a koupání, pro hry pak místo za měšťanským pivovarem. Od roku 1907 se objevily na gymnáziu také žákyně - privatistky, hospitovaly při vyučování a konaly pololetní zkoušky. Ve školním roce 1907/08 byly 4, v následujícím 14, v roce 1917 jich bylo již 23. Hospitace ve vyučování jim byla povolena proto, že v Písku nebyla tehdy dívčí škola, která by jim poskytovala vzdělání.

První desetiletí 20. století probíhalo ve středním školství v duchu reforem. Žádalo se usnadnění studia, zdůraznění tělesné výchovy, výuka nových předmětů a zjednodušení maturitních zkoušek. Měnila se i budova školy. Roku 1900 byl do školy zaveden vodovod a na chodbách vyměněna sešlá prkna za dlaždice. V roce 1903 bylo po budově rozvedeno elektrické světlo, opravena školní kaple, v učebnách byly položeny parketové podlahy. Došlo i na úpravu školního dvora a na zavedení vodovodu na dvůr a do zahrady.

V době na přelomu století v souvislosti se založením Klubu turistů se začaly objevovat vlastivědné publikace, které sloužily jako průvodce po městě a okolí. Jejich autory byli nejčastěji učitelé a profesoři píseckých škol. Jeden z prvních průvodců napsal bývalý písecký student, později učitel v Podolí Josef Renner Podolský (1844-1892), obsažný průvodce Písku sestavil profesor historie Jan Matzner (viz výše). Velmi hodnotný soupis památek sepsal gymnazijní profesor Josef Soukup (*1866). Trvalé místo si v rozvoji Klubu českých turistů v Písku dlouholetou obětavou prací zajistil profesor gymnázia Josef Rybička (1864 - 1948), kněz, předseda písecké odbočky KČT po celých 37 let. Profesor reálky a gymnázia Josef Veselý (1877 - 1958) byl autorem několika píseckých průvodců, ale i učebnic a konverzací němčiny a francouzštiny.

Koncem 19. století mělo gymnázium jako všechny písecké školy svůj orchestr a pěvecký sbor. Na škole vyučoval deset let zpěvu Bohuslav Jeremiáš (1859 - 1918), otec hudebního skladatele Otakara Jeremiáše, významná osobnost píseckého hudebního života. Působil jako regenschori v píseckém děkanském kostele, ředitel první spolkové hudební školy v Čechách, sbormistr hudebního spolku Otavan, ve kterém vystupovali i písečtí gymnazisté. Po jeho odchodu do Českých Budějovic se stal ředitelem hudební školy a sbormistrem pěveckého sboru Alois Ladislav Vymetal (1865 - 1918), hudebník a skladatel, který také působil jako učitel zpěvu na gymnáziu.

Písecký kulturní život na dlouhou dobu výrazně ovlivnil příchod houslového pedagoga Otakara Ševčíka (1852 - 1934) s jeho mezinárodní houslovou kolonií do Písku v roce 1907. Mezi jeho žáky bylo také několik gymnazistů (např. J. Borecký - viz výše). Dalším významným mezníkem hudebního dění ve městě byl vznik filharmonického spolku Smetana v roce 1909, který byl ustaven z iniciativy Ladislava Svěceného (1881 - 1970), profesora matematiky a deskriptivní geometrie na reálce, schopného muzikanta a dirigenta. Jádrem orchestru byl žákovský orchestr složený ze studentů gymnázia i jiných škol, Ševčíkových žáků a místních hudebníků. Svěcený byl rovněž dirigentem píseckého Hlaholu.

Ve druhé polovině 19. století se v Písku kromě významných osobností v oblasti hudební objevuje rovněž několik významných malířů a výtvarníků. Mikoláš Aleš (viz výše) se vrací z Prahy pouze při realizaci některých větších prací, jako byla např. výzdoba protivínské školy, vodňanského kostela a Dvořáčkova hotelu. Práci mu pomáhal realizovat malíř Josef Bosáček a prof. kreslení na reálce Viktor Klen. (Písecké studentské vzpomínky z doby svých neúspěšných studií na píseckém gymnáziu a reálky zvěčnil Mikoláš Aleš v kresbě Studentské vzpomínky a v jednom z 11 sgrafit na Dvořáčkově hotelu - Písečtí studenti pozdravují Zvíkov.) Ve funkci asistenta kreslení u prof. Heyduka působil na reálce malíř Václav Šebele (1843 - 1899). Písecký rodák Tomáš Štětka studoval píseckou reálku, kde v roce 1873 maturoval, potom působil jako prof. kreslení na reálce v Prostějově. Odpočinek trávil v rodném Písku, kde tvořil perokresby a akvarely s píseckými náměty. Píseckou reálku také absolvoval malíř a grafik Josef Řeřicha (1872 - 1959). O Josefu Váchalovi viz výše, o prof. Josefu Velenovském viz dále.

Mladší generace profesorská, která přišla z osamostatnělé české univerzity (od r.1882) se pod vlivem mladé české pokrokové vědy snažila omezovat množství látky přetěžující žáky, zlepšit vyučovací metody a zjednávat si důvěrnější přístup k žákům. Proto už ve vzpomínkách většiny žáků z prvních desetiletí 20. století zdálo se být písecké gymnázium ústavem, který nepřetěžoval žáky zbytečným memorováním, ale vychovával jejich soudnost a vyjadřovací schopnost.

Známou ředitelskou osobností se stal Josef Kubr (1858 - 1933). Na zdejší gymnázium přišel z Pelhřimova, ředitelem byl v letech 1911 - 1926. Na přelomu 19. a 20. století a v období do vzniku samostatné republiky absolvovala písecké gymnázium velice významná skupina známých osobností. Absolvent píseckého gymnázia PhDr. Jaromír Malý (1885 - 1955) byl zakladatelem krajinského spolku Prácheň, za I. světové války založil revui Otavan, po vzniku ČSR se stal knihovníkem parlamentní knihovny. Za války byl 6 let v koncentračních táborech, po roce 1945 se stal prvním lektorem novinářství na pražské univerzitě. Je autorem mnoha publikací o dějinách Písku a Písecka a o významných píseckých osobnostech. Ing. Ivo Beneš (1886 - 1967) po absolvování písecké reálky a pražské techniky působil jako projektant úprav řady českých měst, Čestmír John (1886 - 1970) se narodil v Písku, kde také studoval, učil na Vodňansku, řídil vlastivědný sborník Zlatá stezka, spolupracoval s píseckým muzeem. Profesor reálky a gymnázia Stanislav Blaschke (1887 - 1964) působil jako dirigent písecké filharmonie a Hlaholu, byl autorem učebnic, např. Česká literatura v maturitních otázkách. Profesor Josef Velenovský (1887 - 1967) absolvent písecké reálky, známý výtvarník, byl představitelem našeho impresionismu. Na gymnáziu vyučoval kreslení, modelování a deskriptivní geometrii od roku 1912 do roku 1941, kdy byl pro odmítnutí spolupráce s Němci předčasně penzionován. V roce 1943 byl zatčen a odsouzen k trestu smrti, trest byl zmírněn na doživotí. Po osvobození nastoupil opět na profesorské místo a vyučoval do roku 1948. Absolvent píseckého gymnázia PhDr. Bohuslav Vydra (1889 - 1952) pracoval v bohemistice v oblasti dialektologie, v oboru slavistiky vynikl absolvent píseckého gymnázia PhDr. Václav Vážný (1892 - 1966), bývalý absolvent gymnázia v Písku Josef Kotrč (1892 - 1952) se stal profesorem reálky a obchodní akademie, byl autorem učebnic z literární historie, později působil ve veřejných funkcích. Písecký rodák a gymnazista PhDr. Jan Mukařovský (1891 - 1975) se stal vynikajícím odborníkem v oboru moderní estetiky. V oblasti literární historie zaujal významné místo také PhDr. Miloslav Novotný (1894 - 1967), bývalý ředitel knihovny Národního muzea, literární historik, literární a divadelní kritik, v klasické filologii vynikl bývalý písecký student PhDr. Jaroslav Ludvíkovský (1895 - 1984). Písecký gymnazista Josef Kotalík (1896 - 1987), později profesor a ředitel píseckého gymnázia, byl známým autorem učebnic a regionálních publikací a článků, známý byl i písecký rodák a gymnazista PhDr. Jindřich Šebánek (1900 - 1977), profesor pomocných věd historických, děkan brněnské Masarykovy univerzity; ve své literární tvorbě se zabýval historií Písecka a píseckými osobnostmi. Novinář a profesor PhDr. Bohumír Borkovec (1889 - 1949) působil za války na píseckém gymnáziu. Bývalý student zdejšího gymnázia PhDr. Antonín Klatovský (*1895) se stal knihovníkem Národního shromáždění a autorem filozofických spisů. MUDr. František Bláha (1894 - 1979) byl poslancem Národního shromáždění a spisovatelem. Absolvent gymnázia, vrchní archivální rada v Praze PhDr. Miloslav Volf (*1902) pracoval v zemském muzeu a publikoval řadu knih. RNDr. Josef Mařan (*1905) byl významným přírodovědcem - entomologem. Cerhonický rodák, písecký student Jan Toman (1907 - 1997), později učitel a ředitel školy v Miroticích, byl autorem kolem 50 knih o Miroticích, Alšovi, Kopeckém aj. Mnozí bývalí gymnazisté se stali známými spisovateli: MUDr. Marie Hnyková (1893 - 1974), Jan Pakosta (1896 - 1983), Václav Písař, vlastním jménem Jan Kopista (1899 - 1982) a další. Gymnazijní profesor, kdysi písecký gymnazista Karel Votava (1904 - 1994), viz výše, publikoval již od středoškolských studií, psal do regionálního a celostátního tisku své povídky, fejetony a články. Byl významným divadelním ochotníkem a regionálním pracovníkem. Ve svém příspěvku do sborníku 170 let píseckého gymnázia pod názvem Čtyři typy slavných studentů píseckého gymnázia Karel Votava píše: Mezi těmi sty studentů, kteří na píseckém gymnáziu studovali, jsou mnozí, kteří v celém národě převyšují víc než o hlavu ostatní a ke své škole se zachovali jako poutník ke studánce. Jeden se napije, poděkuje, děkovat a vzpomínat nepřestává, druhý schladiv žízeň do studánky naplije, třetí za chvíli neví ani, že tu pil a čtvrtý tu zůstane navždy tak jako ten strom, který stíní svou ochrannou větví pramen, jenž dodal síly jeho vzrůstu. Tak krásně rozmanitá je historie a přítomnost.

V roce 1914 přišla událost, která velice silně ovlivnila vnější i vnitřní život gymnázia - I. světová válka. Budova reálky byla už od mobilizace v červenci 1914 obsazena narukovanými záložníky. Proto se v gymnazijní budově střídaly oba ústavy v dopoledním i odpoledním vyučování. Množily se počty volných dnů a se vzrůstající bídou a nedostatkem peněz hlavně na uhlí se prodlužovaly vánoční prázdniny a krátily se přestávky a vyučovací hodiny. Žáci byli zneužíváni k tzv. válečné dobročinné péči, sbírali po městě dary, prodávali boty. V létě roku 1914 a 1915 pomáhali žáci na polích buď zdarma, nebo za stravu. Školní knihovny musely vyřazovat knihy spisovatelů, kteří se octli na indexu (Jirásek, Machar aj.). Školní život byl narušen odchody profesorů na vojnu, později i odvody studentů k zaplnění ztrát po rakouských porážkách. Abiturienti povolaní k vojsku mohli konat předčasnou maturitní zkoušku.

Těžké válečné zkušenosti stejně jako v jiných českých městech způsobily nejen radikalizaci dělnictva, ale i mládeže. Vedly zvlášť v posledním roce války k veřejným protiválečným a protirakouským demonstracím a vzpourám. Projevily se už 1. máje 1918, kdy si dělnice místní tabákové továrny došly pro studenty středních škol, aby všichni manifestovali za mír a chléb, za národní osvobození. Svědectví o této události podal vnímavý účastník - tehdy sextán píseckého gymnázia A. M. Píša.

Od října 1914 do konce války bylo odvedeno 52 žáků gymnázia. Osm odvedených žáků se nevrátilo, padli, nebo zemřeli po návratu na útrapy války.

K vyhlášení samostatné Československé republiky došlo v Písku o něco dříve - 14. října 1918. Následné vyšetřování ani příchod maďarských jednotek nezabránily pak definitivnímu vyhlášení republiky 28. října 1918.

III. Státní československé gymnázium (1918 - 1953)

Vznikem ČSR vstupuje i písecké gymnázium do nové etapy svého vývoje. Na počátku školního roku 1918/1919 se žáci a učitelé nesešli nadlouho. Nebezpečí chřipkové epidemie, která zachvátila 75% žáků a velkou část sboru, způsobilo, že bylo 7. října vyučování zastaveno. Tak se stalo, že žactvo mělo v radostných převratových dnech prázdniny. Již jako svobodní občané osvobozeného národa se plni radosti vrátili profesoři a studenti do národní československé školy - státního československého gymnázia.

Přes různé problémy válečných let se tedy nakonec podařilo převést školu bez pohromy do nové etapy jejího vývoje. 7. prosince 1918 vykonal sbor s ředitelem J. Kobrem slib věrnosti československému státu.

Pana prezidenta Masaryka vítala škola v Písku dvakrát. V červnu roku 1920, když přijel blahopřát Adolfu Heydukovi k 85. narozeninám, a v červnu 1924, když se zastavil v Písku při své cestě do Českých Budějovic.

Při příležitosti 500. výročí Žižkovy smrti promluvil PhDr. August Sedláček o Žižkově významu. O rok dříve při oslavě svých 80. narozenin vybídl gymnazijní studenty jako jejich nejstarší spolužák, jak pravil, k opravdové lásce ke svému ústavu, v němž mají spatřovat základy svého budoucího blahobytu.

Mnohé se změnilo nejen ve veřejném životě, ale i ve školství. V listopadu roku 1918 získaly dívky přístup do všech škol jako plnoprávné žákyně. (Jednou z prvních absolventek - dívek se stala protivínská rodačka PhDr. Antonie Kolafová (1909 - 1996), čestná občanka města Protivín, autorka knihy Dějiny města Protivína a připojených osad do r. 1918.) Účast při náboženských obřadech v rámci vyučování byla dobrovolná, povinná výuka náboženství byla omezena na 1.- 5. ročník. Omezuje se vyučování řečtiny, byla zavedena výuka chemie, kreslení a tělesná výchova se staly povinnými předměty. Pro vyučování tělesné výchovy se najímá místní sokolovna. Vzhledem k národní konzolidaci byla od roku 1923 opět zavedena němčina. Písecké gymnázium se snažilo pomoci nově se organizujícímu školství na Slovensku. (Do Trenčína odchází na čas vyučovat profesor Josef Jirák. Na Slovensko putuje také dar českých učebnic a knih.) Roku 1922, kdy je v Písku uspořádána krajinská výstava, se písecké gymnázium prezentuje výstavkou, která je již předzvěstí budoucích oslav 150. výročí založení školy. Studentům byly k doplnění vzdělání doporučovány návštěvy přednášek, koncertů, divadelních představení. Mnozí studenti začali vstupovat do tělocvičných organizací, či se aktivně účastnili hudebního života města.

Návštěvy významných hudebních skladatelů v Písku i v této době navazovaly na starou tradici, na koncerty B. Smetany, na cesty A. Dvořáka za píseckými přáteli a na jeho vystoupení s píseckými hudebníky. Do Písku zajížděli J. B. Foerster, Karel Bendl, Karel Kovařovic, později Jan Malát, Vítězslav Novák, Leoš Janáček a další. Stále pokračovala činnost Ševčíkovy houslové školy. Učili se zde umělci domácí (J. Kubelík, J. Kocian, V. Tallich aj.) i zahraniční. Ševčíkovi žáci posílili píseckou filharmonii, pořádali mnohé samostatné koncerty. V roce 1918 nastoupil do funkce regenschoriho děkanského kostela Jaromír František Hruška (1880 - 1954), jeho syn JUDr. Jaromír Ludvík Hruška (1910 - 1985), absolvent zdejšího gymnázia, zkomponoval řadu koncertních skladeb, působil v Praze jako ředitel kůru u sv. Jakuba a u sv. Víta. Cenné jsou jeho vzpomínky na hudební život v Písku (almanach 200 let píseckého gymnázia): Snad je to přirozené, že s přibývajícími lety člověk rád vzpomíná na pěkné zážitky z mladých let. Ty tam jsou vzpomínky na hrůzy matematických nebo řeckých kompozic (a nebyly malé), zůstává jen to milé a hřejivé. V době mých gymnazijních studií v rodném Písku (1921 - 1929) bylo toho krásného pro mladého člověka dost a dost. Vyšel jsem z muzikantské rodiny, proto mi zůstalo nejvíce vzpomínek s hudebním obsahem. Písek byl tehdy po hudební stránce na pozoruhodné výši. A nebylo to jen zásluhou světoznámého pedagoga O. Ševčíka. V čele hudebního života stál Filharmonický spolek Smetana pod vedením profesora Cyrila Vymetala (1890 - 1973), píseckého gymnazisty a později prof. češtiny, němčiny a zpěvu na gymnáziu a lesnické škole... Všechny hudební spolky a sdružení se spojily v roce 1924 k mohutným oslavám 100. výročí narození B. Smetany... Bylo velmi šťastné, když ředitel píseckého gymnázia Josef Kubr pověřil r. 1924 vyučováním zpěvu mladého a nadšeného hudebníka Theodora Bílého. Tomu se podařilo v krátké době zorganizovat gymnazijní mužský sbor a sestavit z gymnazistů smyčcový orchestr, který měl velký úspěch... Jeho nástupcem se stal Joža Jaro (1901 - 1942), který vyučoval na gymnáziu zpěvu a vedl hudební školu se svým otcem... Slavným Písečanem je i hudebník a hudební skladatel Jiří Srnka (1907 - 1982), který se učil hře na housle u O. Ševčíka, po absolvování písecké reálky studoval na konzervatoři housle a skladbu, působil v Ježkově orchestru Osvobozeného divadla a v orchestru Národního divadla. Od poloviny 30. let se věnoval komponování zvláště filmové hudby.

V píseckém Hlaholu působil zdejší gymnazijní profesor a hudební skladatel Václav Marel (1904 - 1964), v hudební tvorbě pokračoval i jeho syn Václav Marel ml., rovněž student gymnázia. U F. Gregory a B. Jeremiáše se učil skladatel a spisovatel, profesor gymnázia Otakar Nebuška, také bývalý gymnazijní student, později tajemník poslanecké sněmovny.

V meziválečné době pobývala na Písecku a v Písku řada významných výtvarníků: Václav Špála (1885 - 1946), Vincenc Beneš (1883 - 1979), Ludvík Kuba (1863 - 1956), Josef Velenovský (1887 - 1967), gymnazijní student a profesor, Josef Václav Dvořák (1889 - 1920), rodák z Mirovic, absolvent písecké reálky, arch. Jiří Kódl (1889 - 1954), František Elhenický (*1890), na písecké reálce a na gymnáziu působil malíř a grafik, prof. Vladimír Maisner (1898 - 1978), český malíř a grafik Alois Moravec, rodák z Chyšek u Milevska, absolvent písecké reálky Bohumil Ulrych (1893 - 1948), písecké náměty ztvárňovali i husinečtí rodáci, malíři a grafici Josef Krejza (*1896) a Cyril Chramosta (1908 - 1990). Malířem milevské a písecké krajiny byl Karel Stehlík (1912 - 1985), absolventem píseckého gymnázia a žákem Josefa Velenovského byl Doc. František Zedníček (*1913), vysokoškolský pedagog, píseckou reálku vystudoval Václav Rožánek (1913 - 1994). František Dragoun (1916 - 2007), písecký rodák a gymnazista, byl výborným portrétistou.

Čile si vedl také "prácheňský tisk". Politické strany vydávaly své listy a časopisy (Písecké listy, Písecký obzor, Písecký kraj, Písek, Prácheňské noviny a jiné). Ještě roku 1916 obnovil Jaromír Malý (viz výše) revui Otavan, která vycházela do r. 1936. Prácheňský kraj vydal Almanach Prácheň k 20. jubileu spolku Prácheň za redakce prof. Daneše s příspěvky od absolventů gymnázia a reálky - J. Čarka, R. Weinera, J. Rybáka, V. Kršky, J. Malého a dalších. Václav Daneš řídil také Knihovnu Prácheňského kraje, v níž vyšla jako první svazek Čarkova Chudá rodina z Heřmaně.

První popřevratová léta byla poznamenána i politickým kvasem mládeže, jak na to vzpomíná PhDr. Antonín Matěj Píša (1902 - 1966), rodák z Volyně, písecký gymnazista. Své vzpomínky na studia vypsal v knize Má písecká léta. Již v době píseckých studií publikoval v několika časopisech, organizoval různé studentské akce. V lednu 1921 zorganizoval velký večer moderní české poezie v restauraci U Zlatého kola, na který pozval svého přítele Jiřího Wolkera. Večer se procházeli po zasněžené Americe a Wolker pak přespal v Píšově studentském bytě. Dojmy z tohoto výletu inspirovaly Wolkera k napsání básně V lese. V té době se upevnilo přátelství obou mladých lidí, jak o tom svědčí Píšovy Listy příteli. Píšovi poslal Wolker i své předsmrtné básně - a ten byl také nejvěrnějším strážcem Wolkerova odkazu. Sám Píša se stal prozaikem, literárním kritikem i teoretikem.

V almanachu 200 let gymnázia v Písku Píša vzpomíná: ...důvěrná vzpomínka se vrací k tomu starému, ne zrovna vzhlednému ani vábnému stavení, jež se spíš skrývalo, než na sebe upozorňovalo, za městskými sady. A ovšem jsou to jedny z mnoha vzpomínek, jejichž příval se vyřine na tento popud a jež se připínají k osmi letům gymnazijního mládí, prožitého v píseckých zdech za světové války, v jejich dusnu a tichu i potom v předvečer, na prahu i v kvasu dějů příštích. Jak tedy vanul a zvonil "stříbrný vítr" píseckými ulicemi, "stříbrný vítr" mládí, jehož básník prodléval v týchž gymnazijních škamnách a připomínal se každou cestou kolem domu s koulemi na hradbách, kde kdesi přebýval, cestou k putimské bráně, o níž si ještě prozpěvuje hrdinka z Měsíce nad řekou, nad otavskou řekou! S Šrámkovým Ratkinem to bývalo mládí obdobně dychtivé, odbojné a nesmlouvavé, vydáno na pospas svým snům a jejich deziluzím...

Také Jan Čarek (1898 - 1966), rodák z Heřmaně, písecký gymnazista z let 1911-1919, se v roce 1924 přiklonil k proletářské poezii sbírkou Chudá rodina z Heřmaně (hrdinou nejsou proletáři, ale vesničtí bezzemci). Jeho první básnická sbírka Vojna vznikla z čerstvých válečných zážitků. Patřil ke generaci středoškoláků, kteří odcházeli na frontu přímo ze školních lavic. Složil tzv. předčasnou maturitu a teprve po návratu skládal maturitu řádnou. Na svá písecká studia vzpomínal v básni Improvizace.
Můj Bože, co je tu na Písek vzpomínek,
modravý, modrý dým - pasáčkův ohýnek .
Pěšky jsem chodíval a strážný anděl při mně,
cestou od Smrkovic anebo od Putimě ,
s botami od bláta cestou do gymnasia
a tam jsem miloval, miloval Ovidia -
Byla to mladost má - všechny sny bývaly,
alespoň v písničce panenky kývaly,
když branou Putimskou šel student plach a bled,
bývaly, bývaly, už nejsou dvacet let...

Čarkem opěvovaná krajina kolem Heřmaně přitahovala rovněž píseckého rodáka Václava Kršku (1900 - 1974), absolventa písecké reálky, který již jako student v Písku založil ochotnický spolek, jehož představení se i díky pozvaným pražským hvězdám (Eduard Kohout v Králi Oidipovi) brzy proslavila. Krška hrál také s heřmaňským souborem Heyduk. V próze byl Krškovi učitelem Šrámek i pro impresionistické milostné příběhy i pro lyrické prózy o mládí a dospívání. Šrámkovské vidění světa si přinesl i do své práce scénáristické a režisérské - např. filmy Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou i s krásnou hudbou Jiřího Srnky (1907 - 1982), absolventa písecké reálky (viz výše).

Ve dnech od 28. do 30. září 1928 se konaly oslavy 150. výročí trvání píseckého gymnázia. Byly zahájeny představením Šrámkova Měsíce nad řekou za režie V. Kršky. Úvodem ke slavnostnímu představení zazněla tehdy v Krškově podání slavná Šrámkova Písecká, kterou básník pozdravoval sjezd. Báseň byla poprvé vytištěna v almanachu 150 let píseckého gymnázia pod názvem Prolog.
Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a létech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.
Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli...

Od 30. let nastalo období několika změn v gymnazijních osnovách, v klasifikačním a zkušebním řádu, v maturitních předpisech, v přijímacích zkouškách. Nastával celkově odklon od humanitních studií, dochází k rozvoji reálných gymnázií několika typů. Také část rodičů gymnázia v Písku žádala ministerstvo školství o přeměnu píseckého gymnázia na reálné. Klasické gymnázium však bylo zachováno i vzhledem ke zde již existující Heydukově reálce. Od školního roku 1933/34 dochází k určité změně počtu hodin v jednotlivých ročnících. Osnovami byl upraven počet hodin týdenní výuky, a to v primě na 27, v sekundě na 28, od tercie výše na 30 hodin týdně. Nový zkušební a klasifikační řád zavedl pětistupňovou klasifikaci prospěchu místo dosavadní čtyřstupňové a vedle dosavadních zkoušek i zkoušky komisionální. Nové osnovy stanovily výběr a rozvržení učiva tak,aby žáci nebyli přetěžováni množstvím látky, ani její rozmanitostí. Nový školní řád zaváděl studijní samosprávu. Změnily se i maturitní předpisy. Pro přijímání žáků do I. ročníků se zavedly vedle zkoušek z češtiny a z matematiky i tzv. zkoušky informační. První ženou v profesorském sboru byla v letech 1928 - 1930 chemička ing. Senta Falberová (*1900). Od 30. let značně narůstal počet studentů píseckého gymnázia. Ve školním roce 1938/39 měla škola ve 13 třídách 442 žáků, z toho již téměř polovinu dívek. V těchto meziválečných letech se také zrodil akt "loučení maturantů se školou - poslední zvonění". Prof. Josef Kaiser (1882 - 1975), vyučoval dějepis a zeměpis tři roky na reálce a 23 let na gymnáziu, byl správcem městského archivu, autorem přehledu dějin gymnázia v almanachu 150 let píseckého gymnázia.

Na budově školy byly prováděny jen menší úpravy, marná byla snaha o přístavbu tělocvičny k severnímu křídlu budovy, a proto žáci stále přecházeli na hodiny tělesné výchovy do pronajaté sokolovny. Po odchodu starosty Brandeyse, který jako bývalý žák škole přál, odmítla obec uvolňovat peníze na větší opravy, ani na doplňování sbírek se nedostávalo finančních prostředků. Přesto se řediteli Josefu Ferklovi (1880 - 1960) podařilo v roce 1936 zavést rozhlasové zařízení do všech učeben. (Ředitel Ferkl přišel na školu z Prahy, vyučoval matematiku a fyziku, jako ředitel působil na škole od r. 1928 do r. 1939.) Ředitel František Bašta (1885 - 1973) na škole vyučoval předměty český a německý jazyk od r. 1915, funkci ředitele vykonával ve velmi obtížné době - v letech 1939 -1946. Profesor Josef Kotalík (viz výše) přišel na ústav v roce 1928 jako vyučující latiny a češtiny, byl posledním ředitelem školy před rokem 1953 (od roku 1946).

Kromě již některých výše uvedených dříve narozených profesorů vyučovali v této době na reálce a na gymnáziu před vydáním nového školského zákona v roce 1953 tito profesoři: prof. Josef Funda (1896 - 1971),vyučující dějepisu a zeměpisu od r. 1923, - prof. František Chvála (1906 - 1989), vyučující češtiny a francouzštiny od r. 1942, - prof. František Kajtman (1913 - 1990), vyučující náboženství v letech 1945 - 1952, prof. Vladimír Maisner (1904 - 1978), vyučoval kreslení a deskriptivní geometrii na gymnáziu i reálce, - Václav Marel (1904 - 1964), vyučoval dějepisu a zeměpisu od r. 1938, působil jako hudební skladatel, - prof. Vladislav Novák (1910 - 1977), absolvent píseckého gymnázia, vyučující latiny a řečtiny od r. 1936, - prof. František Paukner (1912 - 1960), absolvent píseckého gymnázia, vyučoval češtinu na gymnáziu i reálce od r. 1941, publikoval v regionálním tisku, - prof. František Talafous (1905 - 1983) vyučoval matematiku a deskriptivní geometrii na gymnáziu a reálce od r. 1942, byl autorem článků v odborném tisku a autorem učebnic a sbírek matematických příkladů, - prof. Josef Vodička (1896 - 1983) vyučoval biologii a zeměpis od r. 1937 a další.

Dobře pracoval kulturní kroužek školy. Sehráli několik her (Čapkova Loupežníka a Lásky hru osudnou), pořádali besedy s významnými spisovateli (Josefem Horou, Vladislavem Vančurou...), vydávali školní časopis Gymnasion, psali verše a sami vystupovali v recitačních pásmech, pořádali společné vycházky a výlety.

V této skupině studentů vynikal rodák z Milevska JUDr. Jindřich Černohorský (1911 - 1988), student gymnázia v letech 1923 - 1930, publicista a básník, Karel Cvejn (1911 - 1986), který se později věnoval i novinářské a redaktorské práci, Josef Puchwein (1914 - 1995) - budoucí spisovatel Jiří Marek, Josef Hloucha a další. Tito studenti přispívali rovněž do pražského Studentského časopisu.

Vyznáním celé této generace jsou krásná slova spisovatele Jiřího Marka uveřejněná v almanachu 200 let píseckého gymnázia pod názvem Jakou barvu má Písek: Být mlád je ovšem štěstí a radost, kterou člověk objeví, až když už mlád není. Být ale mlád v Písku je - a tehdy určitě bylo - štěstí zcela zvláštní, protože Písek je město se starou tradicí, je to město, jež se svým gymnáziem vytvořilo něco, co bychom nazvali dneska kulturním klimatem... A onen vodopád času, který nám všem působí závrať, hučí v mých uších právě jako hučel splav na Otavě, jen vory po řece už neplují a domy jsou jiné a lidé jsou jiní, jinými problémy než tehdy žije město, ale stříbrný vítr tu přece jenom ještě zní. Protože kdyby nezněl, bylo by mládí neskonale chudé. - Jakou barvu že má Písek? Pro mne jedinou: barvu mého mládí.

Vedle již zmíněného spolku Prácheň založili písečtí vysokoškoláci Všestudentský spolek jihočeských akademiků. V letech 1933 - 1935 vydávali měsíčník Jihočeský akademik.

V písecké tiskárně Bohumila Novotného vyšlo několik svazků ve vkusné úpravě prof. Vladimíra Maisnera (viz výše) a malíře Františka Zedníčka (viz výše), bývalého píseckého gymnazisty.

Jihočeští akademici připravili v roce 1936 Halasův večer, na němž profesor Kotrč promluvil o Halasovi a přítomný básník o poezii. V červnu 1936 uspořádali přednášku Jana Mukařovského o Máchově Máji pro gymnazijní studenty i pro veřejnost. V květnu 1938 se za vedení dr. Jaromíra Malého konal zájezd pražských novinářů do Písku. Besed s novináři se ve velkém počtu zúčastnili studenti gymnázia. V souvislosti s touto návštěvou vznikla řada kulturních vyznání známých osobností věnovaných Písku (např. reportáže Josefa Hory v tisku): Jsou města, která jste několikrát navštívili, ale jejich tvář vám nadosmrti zůstane vzdálena. Písek je jejich opak. Očaruje rychlého turistu, natož aby propustil rodáka.Proto se všichni k němu vracejí, z dálky ho propagují, studují. V takových městech se rodí láska k vlasti a vlastivěda, taková města si vytvářejí staletou tradici, souvislost mrtvých s živými.

Rozvoj píseckého gymnázia, které se s celým národem chystalo oslavit 20. výročí samostatnosti naší republiky, byl krutě zastaven Mnichovem, vpádem nacistů 15. března 1939 a těžkým ovzduším tzv. druhé republiky. Brzy přicházejí i změny ve školství. Po likvidaci českých vysokých škol dochází i k omezování škol středních. K píseckému gymnáziu je připojena reálka A. Heyduka a také již předtím zrušené gymnázium vodňanské. Následovala redukce tříd a počtu hodin, vyloučení židů ze studií, celou školou zněla němčina. Přijímací zkoušky z národní školy byly ztěžovány, omezen byl počet dívek. Změny postihly i maturitní zkoušky, byly skládány z pěti předmětů a alespoň jeden předmět byl zkoušen v němčině. Byly likvidovány české učebnice, mapy a knihy.

Ředitelé a profesoři museli opakovaně absolvovat kurzy a zkoušky z němčiny. Byla zastavena výuka dějepisu, zeměpis musel být probírán v němčině, vyučování češtině se omezovalo jen na výuku mluvnice, slohu a teorie literatury s četbou vybraných "nezávadných" ukázek. Úřadovalo se nejprve česko-německy, později jen německy. Od školního roku 1941/42 byla zavedena šestistupňová klasifikace. Byly nařizovány akce na podporu výchovy v "říšském myšlení". Někteří studenti v oktávě byli od roku 1943 nasazováni na práce do zbrojních podniků. Studenti byli také odváděni do pracovních nebo protiletadlových oddílů. Později nebyli "Totaleinsatzu" ušetřeni ani vyučující.

Studenti a profesoři žili v atmosféře zastrašování, hrozeb, varování a trvalého nebezpečí z udavačů a provokatérů. Řediteli Františku Baštovi (1885 - 1973) musí škola děkovat, že přežila léta německé perzekuce se ctí a klidně. Ke cti žáků a profesorů (dle použitých historických studií prof. Josefa Kotalíka, posledního ředitele píseckého gymnázia klasického typu), je třeba ocenit, že mezi nimi nebyl ani jeden zrádce, jak se to bohužel na některých školách stávalo.

Je jistě na místě připomenout oběti postižené nacismem. V souvislosti s perzekucí činovníků Sokola byl na čas vězněn profesor školy Josef Vodička (1896 - 1983). V nacistických věznicích a koncentračních táborech trpělo přes 80 bývalých žáků píseckého gymnázia, 30 z nich bylo umučeno. Již 5. 4. 1940 byl zatčen a v září téhož roku popraven profesor Joža Jaro (1901 - 1942) pro činnost v ilegální organizaci. Původně odsouzen k trestu smrti byl i profesor Josef Velenovský (1887 - 1967), trest byl změněn na doživotní žalář. Byl osvobozen v pankrácké věznici 5. května 1945. Někteří z profesorů byli předčasně penzionováni, někteří nasazeni do zbrojních podniků.

Z popravených bývalých absolventů píseckého gymnázia připomeňme univerzitního profesora sexuologie a eugeniky na Karlově univerzitě MUDr. Vladimíra Bergauera (1900 - 1942), PhDr. Antonína Šimka (1887 - 1941), profesora fyzikální chemie na brněnské technice, PhDr. Jindřicha Svobodu (1884 - 1941), profesora matematiky a astronomie na technice v Praze, MUDr. Františka Kavku (1883 - 1941), ředitele Ústavu pro choromyslné v Praze, Ing. Metoděje Vymetala (1900 - 1945), dirigenta Pěveckého sdružení pražských učitelek, armádního generála Josefa Bílého, profesora obchodní akademie Josefa Kotlína, kněze ThDr. Jaroslava Zámečníka (1913 - 1942) a mnoho dalších. Čest památce všech obětí!

5. května 1945 se Písek dočkal osvobození. Pro plynulý provoz nového gymnázia znamenalo ještě čekat, než německá vojenská nemocnice uvolní budovu školy. Školním rokem 1945/46 se gymnázium opět osamostatňuje pod názvem Státní reálné gymnázium v Písku typu základního s latinou. Povinnými předměty se stala ruština, politická a občanská výchova. Školy spojené za války s gymnáziem byly také obnoveny - a to Heydukova státní reálka a Státní reálné gymnázium v Prachaticích. Ve škole studovalo 356 žáků, o rok později 387 žáků (z toho 174 chlapců a 213 dívek). Budova nestačila zvýšenému počtu žáků, proto musely být některé třídy umístěny v Heydukově reálném gymnáziu.

Již v květnu 1945 byla na škole ustavena tříčlenná zaměstnanecká rada, která představovala odbory.

Oslavy 170. výročí gymnázia, nad nimiž převzal záštitu ministr školství a osvěty prof. Zdeněk Nejedlý, se konaly 25. a 26. 9. 1948. K oslavám vyšel almanach s názvem 170 let píseckého gymnázia se seznamem absolventů, profesorů a s jejich krásnými vzpomínkami.

Vydáním školského zákona z roku 1948 se ústav změnil na nový typ gymnázia - výběrovou školu III. stupně - čtyřleté gymnázium. Žáci nižších tříd odcházeli na školy II. stupně. Gymnázium bylo sloučeno s reálným gymnáziem, ředitelem zůstal prof. Josef Kotalík. Po ztrátě nižších tříd měla škola jen 9 tříd. Ve škole bylo zavedeno polytechnické vzdělávání, jímž měli žáci získávat uvědomělý vztah k práci. V roce 1951 byly zavedeny žákovské knížky. Dozor nad školou převzal Krajský národní výbor v Českých Budějovicích. Od léta 1949 se konaly státní závěrečné zkoušky před komisí, jejímiž členy vedle ředitele a zkoušejících byli i zástupci KNV v Českých Budějovicích a OV ČSM v Písku.

Vedle českého jazyka a latiny se povinně zkoušela písemně i ústně ruština, čtvrtý předmět podle výběru zkoušeného a pátým předmětem byly společenské nauky. Kladl se důraz na politickou vyspělost kandidáta a na jeho postoj k lidově demokratickému zřízení. Témata maturitních písemných prací z českého a ruského jazyka začalo určovat ministerstvo.

Ve školním roce 1950/1951 získalo gymnázium adaptací ze školní kaple tělocvičnu. Školství se stále více přizpůsobovalo nelehké době, která nastala. Svědčí o tom především vydání nového školského zákona v roce 1953 o nové školské soustavě. Zaniklo čtyřleté gymnázium, poslední žáci IV. ročníků maturovali v jarním termínu, žáci III. ročníků v termínu podzimním. Podle sovětského vzoru se gymnázia změnila na jedenáctileté střední školy.

Slavných a vynikajících absolventů gymnázia i ostatních píseckých středních škol bylo i v tomto období opravdu velmi mnoho.

Písecký rodák a absolvent písecké obchodní školy Josef Rybák (1904 - 1992) patří ke generaci, kterou ovlivnila I. a II. světová válka. K Písku se vracel jak ve svých básnických sbírkách, tak v próze. Jeho snad nejkrásnější oslavou Písku je lyrická próza A kvetou tu růže, která vznikla při příležitosti konání festivalu Šrámkův Písek: Co má Písek a jeho kraj, není široko daleko. Jen si lámejte hlavu a ukažte mi druhou takovou řeku, jako je Otava. Jen mi ji ukažte, když je ráno, jestli po ní také běží to měkké zlatavé světlo prvního rozbřesku, jestli je nad ní taky takové ticho, když ještě spí voda, než se převalí přes oba jezy, přes ten pod Václavem i ten Pod Skálou. Aneb když prší hvězdy a Otava jich má plnou náruč, že se jí sypou až na říční dno...

Do kulturního života města významně zasáhl písecký rodák, absolvent zdejšího gymnázia Jaroslav Šindelář (1914 - 1999), kulturní pracovník, ředitel muzea, organizátor výstav, autor regionálních publikací, nadaný kreslíř. Písku patří studijními lety na gymnáziu strakonický rodák Miloš Tůma (1915 - 1983), později ředitel muzea ve Strakonicích. Své básně uveřejňoval ve studentských časopisech i místním tisku, některé sbírky mu vyšly v Jihočeském nakladatelství v Českých Budějovicích.

Bývalí absolventi píseckých škol pracovali také v celostátních kulturních institucích - v tisku, filmu, divadle apod. Byli to např. Antonín Martin Brousil (1908 - 1986), absolvent písecké reálky, byl novinářem, spisovatelem, filmovým a divadelním kritikem, rektorem FAMU, Alfréd Radok (1914 - 1976), absolvent písecké obchodní akademie, divadelní a filmový režisér, stal se tvůrcem Laterny magiky, písecký gymnazista PhDr. Stanislav Zvoníček, DrSc. (1920 - 1982), filmový publicista a kritik, muzikolog, estetik, byl ředitelem odboru vědy a informací na ministerstvu kultury. V oblasti filmu pracovala i Zdena Černá (*1928), provdaná Pešulová, absolventka gymnázia z roku 1941, filmovým publicistou byl i Alois Ziegler, absolvent z roku 1929. Absolventka z roku 1936 Věra Linhartová byla profesorkou brněnské JAMU. PhDr. Jan Burian (*1929), klasický filolog, napsal několik monografií z antických dějin a literatury, PhDr. Eduard Jukl, CSc. (* 1921), docent Vysoké školy strojní a elektronické v Plzni, byl autorem četných odborných publikací, RNDr. Ctibor Votrubec (*1925) byl pracovníkem Geografického ústavu ČSAV. Vědeckými pracovnicemi byly i MUDr. Květa Hořejší - Soukupová, DrSc. a MUDr. Olga Komorádová - Burešová, CSc.

Univerzitní profesor MUDr. Tomáš Trávníček (*1918) se již za studií na píseckém gymnáziu aktivně zapojoval do kulturního života města, působil jako prorektor UK, pracoval v politických a společenských funkcích (v Národní frontě, ve Světové radě míru), RNDr. Jaroslav Kudrnáč, CSc. (*1922), písecký rodák a gymnazista, vědecký pracovník Archeologického ústavu ČSAV, byl autorem mnoha odborných i regionálně zaměřených publikací, JUDr. Jiří Adamec, působil jako filozof a diplomat, Zdeněk Janík (*1923) je absolventem píseckého gymnázia, učitelem, novinářem, básníkem a spisovatelem, PhDr. František Daneš (*1921) absolvoval zdejší gymnázium, stal se pracovníkem Ústavu pro jazyk český, redaktorem Naší řeči, Slova a slovesnosti, autorem odborných statí a knih, PhDr. Ladislav Daneš (*1924), písecký rodák a gymnazista, se stal divadelním a hudebním teoretikem a známým publicistou. V roce 1942 maturoval na zdejším gymnáziu Jiří Fried (*1923), prachatický rodák, známý prozaik.

I řada dalších absolventů této generace se proslavila v nejrůznějších oborech: prof. RNDr. Jiří Koryta, DrSc. (1922-1994), písecký rodák a gymnazista, univerzitní profesor elektrochemie, byl redaktorem časopisu Vesmír a autorem řady odborných statí a publikací, prof. RNDr. Karel Rektorys (1923-2004), absolvent reálky, byl významným českým matematikem. Malá vzpomínka na studentská léta - tak se jmenuje jeho vzpomínka na písecká studia v almanachu 220 let píseckého gymnázia: Byla to idylická léta - až do doby, kdy přišel Hitler. Dobře vychovávat znamenalo za Hitlera značné osobní riziko. A naši kantoři nezklamali. Dokonce právě ti, kteří se nám zdáli nejnepřístupnější, ukázali, že mají srdce, a stali se v jistém smyslu našimi dobrými přáteli... Možná, že se čtenáři zdá, že jsem si naše profesory příliš zidealizoval. Ne tak docela. Vždyť jako studenti jsme s nimi často válčili. To je samozřejmé, studenti a kantoři, to jsou vždy určité protipóly. A každý má své bojové prostředky. Kantoři svůj notes a studenti své mládí a svou vynalézavost, jak provádět beztrestně různé nezdárnosti. Našim profesorům se z nás často točila hlava. Ale přesto je kantorské řemeslo krásné. I když studenti jsou s kantory každou chvíli na válečné noze (dokonce převážně), dovedou je ocenit. Vzpomínají na ně po celý život.

K dalším absolventům školy patřili: RNDr. Ing. Jaroslav Hanus (*1922), pracovník ve Výzkumném ústavu výživy, RNDr. Slavomil Hejný, DrSc. (1924-2001), ředitel Botanického ústavu ČSAV, prof. RNDr. Milan Drátovský, DrSc. profesor anorganické chemie PřF UK Pha, MUDr. Ivan Rychlík, DrSc., vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV Pha, MUDr. Vladislav Eybl, DrSc., (*1932), Ing. Jan Bittner (*1936), pracovník v oblasti dopravního projektování, doc. MUDr. Josef Novák, odborník v oblasti chirurgie na Bulovce, MUDr. Miroslav Fleischmannn, DrSc. (*1925), vedoucí odd. ortopedie v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, MUDr. František Polanský (*1924), docent a přednosta kliniky KU, člen zahraničních vědeckých společností, Ing. arch. Jan Řezníček, vedoucí projektu Státního ústavu pro rekonstrukci měst a mnoho a mnoho dalších.

V almanachu k 200. výročí založení gymnázia PhDr. Václav Břicháček (*1930), absolvent školy, psycholog a filozof v článku Trojí poděkování psychologa vzpomíná a děkuje: Tož - profesorský sbor - ihned a samovolně se vybavuje řada jmen, tváří, typických gest a výroků - Kotalík, Novák, Voříšek, Švábová, Vodička, Pavelka...J istě na každého žáka působí různí učitelé různě. Kdybychom chtěli testovat, pak každý z nás by volil trochu jinak, ale shodli bychom se, že byl to sbor dobrý. Učili nás poznatkům - to byla jejich povinnost. Učili nás dovednostem...a to již v osnovách nebývalo. Učili nás i postojům - k poznání, k vědě, ke vzdělání, k životu i ke společnosti - a to zcela jistě nebylo v osnovách předepsáno... Našemu profesorskému sboru patří mé první poděkování... Žákovská komunita je velkým vkladem do života, když jedinec může prožít osm let dozrávání se stejnými spolužáky - prožít společně radosti i strasti, průšvihy i triumfy... Pevné dlouholeté přátelské vztahy, které bude schopen navazovat později v dospělosti... Válka nás tlačila do houfu, drželi jsme snad proto při sobě pevněji, než to bývá obvyklé. Svazky, které se vytvořily, žijí dodnes... A za tuto zkušenost vám všem, přátelé, po létech děkuji... A konečně - genius loci - staré dobré gymnázium. Já vím - tradice a zvyklosti těžko analyzovat. Ale když vzpomínám, jak jsem po osm let vídal po starém zvyku odcházet oktavány z budovy a loučit se se školou...cítil jsem se členem jakéhosi společenství, které přesahovalo generace... A za to vše patří píseckému gymnáziu ještě jeden můj dík...

K poslední studentské generaci, která vycházela ještě z bran starého gymnázia, patří i historik a diplomat PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. (*1929), muzikolog PhDr. Jiří Pilka (*1930), písecký rodák a gymnazista, František Filip (*1930), televizní a filmový režisér, Milena Brůhová (*1931), spisovatelka, autorka detektivních románů, Věra Stiborová (*1931), spisovatelka, Josef Brukner (*1932), básník, spisovatel. Absolventem písecké reálky, známým malířem a ilustrátorem se stal písecký rodák Radek Pilař (1931-1993), autor známého Rumcajse.

Za všechny i za ostatní ať promluví muzikolog dr. Jiří Pilka: Vzpomínám si na gymnázium v Písku, které jsem navštěvoval v letech 1941 - 1949. Byla to doba nelehká, válka, totalita a jen maličký kousek svobody 1945 - 1947. Všechny obtíže zvládali naši profesoři na jedničku. Líčím všechno idylicky, zlobili jsme však normálně: někdy utekli z vyučování, jindy dali slzný plyn do umyvadla, pořádali jsme veselé školní výlety. Ale nic nepřekročilo hranice fair play. Škoda, že už se mnou nemůže vzpomínat řada krásných spolužákyň a také prima spolužáků, ale to už je věc času, který nás všechny (dříve či později) "okusuje", až nás pošle do jiné dimenze. Ale za písecké gymnázium mého času bych nejraději hlasitě zazpíval: Díky, díky!

IV. Od roku 1953 do současnosti v budově bývalé Heydukovy reálky (JSŠ, DSŠ, SVVŠ, tří, čtyř a víceleté gymnázium)

1. 9. 1953 vzniká v budově bývalé reálky Jedenáctiletá střední škola v Písku (dále JSŠ). Vytvořila se z první národní školy na Alšově náměstí - I. stupeň, ze střední školy Dukelských hrdinů v Komenského 20 - II.stupeň a z gymnázia - 1. - 3. ročníků - III. stupeň. Ze zákona vyplývá, že JSŠ dává žákům v prvních osmi ročnících základní vzdělání a v posledních třech (tedy vlastně dříve gymnazijních) vyšší všeobecné vzdělání a připravuje pro studium na vysokých školách. Nižší ročníky byly umístěny ve školní budově na Alšově náměstí. Ředitelem byl jmenován prof. František Chvála (1906 - 1989). Učitelský sbor měl ve školním roce 1953/54 32 pedagogů a 908 žáků ve 24 třídách, z nichž na III. stupni bylo v 6 třídách 164 žáků.

Do pedagogického sboru nové školy se tedy zařadily soudružky učitelky 1. - 5. tříd národní školy, vyučující I. - III. ročníků bývalé Jednotné střední školy Dukelských hrdinů i členové profesorského sboru píseckého gymnázia.

Jeden z prvních absolventů JSŠ v letech 1953 - 1956 PhDr. Josef Bílek, CSc. (*1939) uveřejnil v almanachu k 200. výročí gymnázia v článku s názvem Léta na písecké JSŠ tuto vzpomínku: Vstup na JSŠ byl provázen cyklostylovaným lístkem o tom, že jsem byl přijat, podepsaným ještě ředitelem gymnázia Josefem Kotalíkem. Novým ředitelem školy byl však již soudruh profesor Chvála, kterého jsme měli na psychologii a logiku...Myslím, že pro mnohé profesory bývalého gymnázia byl přechod na nový typ školy spojen s četnými nezvyklostmi, že se mnohý cítil i poněkud "degradován", ale byli mezi nimi i takoví, kteří rozuměli "novým studentům", dovedli být s nimi nějak spřízněni. Vzpomínám na výborné češtináře - profesory F. Pauknera a K. Votavu, na profesora biologie Josefa Vodičku, rád vzpomínám na jeho pedagogický dozor na brigádách na Šumavě. Chodili jsme pracovat i pod vedením přísného matematika a náruživého kuřáka a rybáře profesora Františka Talafouse, který mne, venkovana, překvapil tím, jak se dovedl postavit ke kose a "síct". Žluté budově gymnázia jsme však nezůstali tak docela odcizeni, tamní malá tělocvična sloužila i pro nás- a tu překvapoval svým milým přístupem dr. Miloš Vebr, profesor N,Z a TV. Němčiny jsme měli jen dvě hodiny týdně, nepovinnou latinu učil dr. Burian z lesnické školy technické. Nemohu zapomenout ani na lidsky hřejivý přístup k nám - studentům profesora Karla Kefurta, jehož království bylo dole v chemii...Písek, město Mikoláše Alše, Fráni Šrámka, starých mistrů, uměleckých památek, má pro nás stejné kouzlo jako dříve...

Podle sovětského vzoru se propagovala polytechnizace vyučování, práce v odborných učebnách, laboratořích, dílnách, praxe studentů na závodech. Do učebních plánů ve vyšších třídách byla zaváděna praktika ze strojírenství, elektrotechniky a zemědělství. V roce 1957 začala škola plnit úkoly "pokusné školy". Spolupracovala s Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze. Výrobní a technická praxe se vyučovala tři hodiny v týdnu a byla volitelným předmětem. Žáci si vybírali buď ji, nebo deskriptivní geometrii, nebo latinu. V roce 1958 byly na pozemku za školním dvorem postaveny tři pavilony nazvané "dřevo", "kovo" a poslední zemědělský se skleníkem, na stavbě objektu se podíleli učitelé, žáci a rodiče. V akci "Z" bylo vybudováno školní hřiště.

V letech 1954 - 1970 organizovala škola večerní studium pro pracující a vojenské kurzy. Odmaturovalo tak 12 tříd a 151 večerně studujících.

Od školního roku 1958/59 byla zřízena pokusná dvanáctiletá střední škola (dále DSŠ). Škola dále spolupracovala s Výzkumným ústavem pedagogickým, experimentovala. Od roku 1959 se začaly konat souvislé třítýdenní praxe na závodech o prázdninách. DSŠ bylo uděleno vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.

V červnu roku 1960 bylo oslaveno 100. výročí založení české reálky a 15. výročí vzniku jednotné školy v Písku, neboť škola se hlásila rovněž k tradici těchto škol, které sídlily ve stejné budově. Mnozí jejich vyučující působili na obou školách. Ze škol vycházeli absolventi, kteří po absolvování vysoké školy vynikli v nejrůznějších oborech. Při příležitosti vyznamenání školy v roce 1960 ("Za výstavbu") navštívil školu armádní generál Ludvík Svoboda a předal škole Žižkův palcát, ve kterém byla uložena prsť z bojiště u Dukly. Titul Dukelských hrdinů převzala JSŠ po střední škole Dukelských hrdinů, které byl udělen v roce 1949 a která se stala její součástí.

Pod hlavičkou pionýrské organizace a Československého svazu mládeže se organizovaly zájmové kroužky, soutěže, celoškolní tělovýchovná a kulturní vystoupení, akademie, výstavy prací žáků, zájezdy. Pracoval zde i folklorní soubor Mladé Prácheňsko a Divadlo mladých. Na škole pracovaly kroužky pěvecký, taneční, recitační, hudební, automobilový, radiotechnický, loutkářský, přírodovědný a další. Z hudebního kroužku se vyvinul žákovský orchestr, který vedl zástupce ředitele v letech 1953 - 1966 František Domín (*1911). Vládnoucí ideologie ovlivňovala veškerou práci školy, vyučujících i studentů ve všech předmětech. Všichni vyučující se "aktivně" účastnili veřejného života, pořádali přednášky, besedy, studenti se zapojovali do všech školních i mimoškolních akcí. Ze studentů úspěšných v tělovýchovných soutěžích vyrostli sportovci, cvičitelé nebo profesoři tělesné výchovy - Zdena Mulačová - Neumannová (*1939), její dcera - lyžařka Kateřina Neumannová, Jitka Řeháčková - Holendová (*1938), Jiří Kubička (*1938) a další. V akci "Z" bylo v 60. letech vybudováno školní hřiště.

Modernizovala se školní budova, zavádělo se ústřední topení, vyměňovala se okna, dlažba na chodbách, podlahy ve třídách. Byla soustavně podporována samostatná tvořivost žáků, pořádaly se veřejné výstavky výsledků jejich práce. Vedle normálních maturitních zkoušek se od roku 1961 konaly kvalifikační zkoušky z výrobního odvětví. Vyučování bylo neustále narušováno brigádami (chmelovými, bramborovými, zalesňovacími apod.).

V roce 1965 dochází z rozhodnutí ministerstva k likvidaci dosavadní formy spojení vyučování s výrobní praxí žáků. Výrobní výuka byla nahrazena dvěma hodinami volitelných předmětů. Zároveň se zavedly dvě studijní větve - humanitní a přírodovědná.

V roce 1966 došlo k osamostatnění Základní devítileté školy J. A. Komenského v budově školy na Alšově náměstí. Po provedené delimitaci majetku přešla vzniklá tříletá samostatná Střední všeobecně vzdělávací škola k 1. lednu 1967 pod správu Jihočeského KNV. Výuka se diferencovala do tří větví - matematicko-fyzikální, biologicko-chemické a základní.

Rokem 1968/69 bylo obnoveno čtyřleté gymnázium. Celá budova se uvolnila pouze pro jeho potřeby. V letech 1970 - 73 stál v čele gymnázia ředitel PaedDr. Jan Mrzena (1932 - 1992). Od roku 1973 nebyla otvírána humanitní třída, neboť její zaměření bylo shledáno úzkým a nevyhovujícím.

Po odchodu ředitele Mrzeny na Pedagogickou fakultu do Českých Budějovic byl vedením školy od 1. září 1973 pověřen Mgr. Jiří Kanta (*1924), do funkce zástupce ředitele nastoupila bývalá absolventka a později vyučující školy Mgr. Blanka Zemanová (*1938). Oba dva založili a vedli kroužky - hudební a recitační. Jejich členové vystupovali při různých příležitostech na veřejnosti. V recitačních soutěžích se žáci umisťovali na předních místech v rámci okresu i kraje i v celostátních soutěžích.

Měnily se osnovy, učebnice, dále přibývaly či mizely vyučovací předměty, objevovaly se nové vyhlášky a předpisy. Stále se maturovalo písemně i ústně z českého a ruského jazyka, někdy z latiny, jindy z matematiky, na čas ze tří předmětů bloků odborné přípravy (elektro, stavební a zemědělský). Maturitní vysvědčení začala být slavnostně předávána studentům školy na radnici, v rytířské síni hradu, v koncertní síni bývalého kostela Nejsvětější Trojice.

V letech 1976 - 1978 působil ve funkci zástupce ředitele dočasně prof. Antonín Václavů (*1939).

Školní rok 1977/78 probíhal ve znamení oslav 200. výročí založení gymnázia. Byl vydán almanach školy, termín oslav byl stanoven na 23. a 24. června 1978. Pozvání přijal i tehdejší ministr školství Milan Vondruška. V souvislosti s oslavou byla dokončena rekonstrukce knihovny, modernizace hlavního vchodu do budovy, zřízena Síň tradic, opravena elektrická instalace a instalace vody, provedena úprava areálu chemie.

V almanachu vydaném k 200. výročí založení píseckého gymnázia (1978) byli uvedeni vyučující školy, kteří byli literárně činní. Kromě profesorů, kteří se stali autory učebnic (viz výše) publikovali rovněž vyučující nižších tříd JSŠ a DSŠ, např. Jarmila Janovská, učitelka národní školy, která zpracovávala písecké pověsti pro děti (Z povídek světců na píseckém kamenném mostě), učitelka školy Marie Kozáková (1910 - 1994), absolventka písecké reálky, dlouholetá pracovnice ve školských odborech, zakladatelka písecké vlastivědné základny EXOD (Exkurzní odborová základna pro učitele) založené roku 1959, vypracovala několik vlastivědných příruček o Písku a obcích na píseckém okrese (Vlastivědná příručka okresu Písek, Prácheňský zpěvník apod.), učitelka školy Věra Volfová (1905 - 1999), rodačka z Písku, absolventka píseckého gymnázia, spoluzakladatelka píseckého dívčího skautingu, byla autorkou a spoluautorkou několika historických příruček pro žáky (např. Husitství na Písecku).

Školní rok 1979/1980 znamenal postupný přechod na novou školskou soustavu. Od 1. ročníku se začal vyučovat předmět základy výroby a odborné přípravy. Ve 3. a 4. ročníku se vyučovaly předměty v odborných blocích (elektrotechnický, chemický, stavební a ekonomický, programátorský a zemědělský), ze kterých studenti i maturovali. Výuku odborných předmětů zajišťovali externí vyučující, kteří zprostředkovali kontakty s podniky a výrobní praxi žáků.

Střídali se ředitelé, vyučující i studenti. Škola dále vysílala do světa své absolventy, kteří se uplatňovali v nejrůznějších oborech. A ti (stejně jako všechny generace píseckých studentů před nimi) vzpomínali na své profesory, na školní výlety, na brigády, na svou školu. Básnické múzy pokoušely studenty i starší absolventy a jiné múzy vedly ruce výtvarníků - ing. Josef Benedikt (*1939), výtvarník, písecký rodák a absolvent školy v r. 1956, prof. František Doubek, grafik, (*1940) vyučující na škole matematiku a výtvarnou výchovu v letech 1962 - 1992, Tatjana Bílá (*1940), bývalá absolventka školy, od r. 1982 vyučovala výtvarnou výchovu a ruštinu, bývalý absolvent školy, akademický malíř Petr Pfleger (*1950), bývalý absolvent školy Roman Kubička (*1950), později působící na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, múzy vysílaly i kouzelné tóny do uší hudebníků a muzikologů (bývalí absolventi školy PhDr. Jiří Pilka (*1930), prof. Jiří Chvála (*1933), prof. Josef Hála (*1928), Miroslav Kubička (*1951), Mgr. Zbyněk Samšuk (*1959).

V létě roku 1958 přišel čerstvý absolvent AMU - dirigent a sbormistr Kühnova dětského sboru a písecký rodák a gymnazista Jiří Chvála (*1933) s nápadem založit v Písku amatérské orchestrální těleso, které dostalo název PIKO - Písecký komorní orchestr. U zrodu orchestru stál další hudební vědec a absolvent píseckého gymnázia PhDr. Jiří Pilka (*1930), dramaturg, redaktor a spisovatel. Dirigentem orchestru se stal Jiří Chvála, který dodnes stojí v jeho čele. Mezi hráči orchestru se vystřídalo rovněž několik píseckých učitelů a studentů. Orchestr uváděl i uvádí díla klasiků našich i zahraničních i skladby současných autorů, mezi jinými rovněž díla hudebního skladatele Miroslava Kubičky (*1951), píseckého gymnazisty.

Od roku 1964 působilo v Písku smyčcové, později Jeremiášovo kvarteto, které založili učitelé hudební školy. Mezi nimi působil také bývalý písecký gymnazista Josef Hála (*1928).

Mnozí bývalí absolventi se stejně jako jejich o generace starší spolužáci pohybovali ve světě literatury. Básník, překladatel poezie Ing. Karel Sýs (*1946) se sice narodil v Rychnově nad Kněžnou, ale dětství a studentská léta prožíval v Písku. Zde také maturoval na SVVŠ v roce 1964. Písek ovlivnil mnohé jeho sbírky i verše pro děti. Písku věnoval také básnickou knihu Písecká domovní znamení (1983, 2007) s ilustracemi svého bývalého píseckého profesora Františka Doubka i vzpomínku Něco o Písku v almanachu k 200. výročí založení gymnázia.

Máme-li něco nebo někoho rádi, upadáme do rozpaků, když jsme nuceni svou lásku odůvodnit. A proto je moc těžké napsat na dvou stránkách, proč mám rád město Písek, mé druhé rodiště. Dvě stránky - to není ovšem tak málo. Staří Číňané dokázali uložit do čtyřverší tolik, co jiní, stejně staří, ale méně moudří do celých knih.. Není to také mnoho... Vždyť jenom výčet charakteristických znaků města by sám vydal na celou knihu... A je to Písek, je to zas on. Pořád to bude on, i když se tu a tam něco zbourá, protože něco nového se postaví. Krajíce starého města ubývá, ale to nové kupodivu zase stárne, včleňuje se do snů a do povědomí generací. Jen genius loci se vznáší stále nad stejným místem a s neúnavnou péčí udržuje startovací můstek, z něhož se úspěšně odrazilo do světa už tolik rodáků...

Písek se objevuje v básních mnoha současných i bývalých píseckých středoškolských studentů.. U bývalého absolventa gymnázia Petra Šulisty (*1949) se zvláště v posledních letech objevuje stále více nostalgického vzpomínání. Stejně tak vzpomínají už od studentských let i další gymnazisté - jako básník a redaktor Jiří Chum (*1951), básník a publicista Karel Šmíd (*1959), z mladších Mgr. Petr Matouš (*1976), Michal Rataj (*1975) a další.

Také ve světě historie se pohybovalo vždy velké množství bývalých gymnazistů: Rodák z Kluk u Písku PhDr. Josef Bílek, CSc. (*1939) - viz výše, písecký gymnazista, později středoškolský profesor dějepisu, publikoval články z oblasti kulturní historie, studoval život významných píseckých osobností (Josef Kotalík). Další absolventi píseckého gymnázia prof. Jiří Kuthan, DrSc. (*1945), historik, se věnoval kromě jiného studiu staré písecké gotické architektury, zvláště historii píseckého hradu, děkanského kostela apod. V gymnazijním almanachu k 200.výročí založení píše: Nechtěl bych však jako "pamětník" jen nostalgicky vzpomínat, ale spíše odpovědnou prací přispívat k tomu, aby se utužovala dávná tradice studentů píseckého gymnázia, že svou školu nesmějí zklamat a že se k ní a k jejímu dobrému jménu budou vždy a všude hlásit.

Dalším bývalým absolventem je literární historik, kritik a překladatel doc. Mgr. Martin C. Putna, Dr. (*1968).

Řada absolventů píseckého gymnázia pracovala vždy také ve velice významné kulturní instituci města - v okresním, dnes Prácheňském muzeu. Navázala tak na významnou tradici píseckých muzejníků slavných jmen od doby Augusta Sedláčka, Jaromíra Malého, Františka Lipše, přes Jaroslava Šindeláře, Květu Kvasničkovou k předposlednímu řediteli Václavu Bartošovi. V současné době zde pracují historik Mgr. Jan Adámek (*1967) zabývající se oblastí regionální historie a středověkých církevních dějin a Mgr. Jan Kotalík (*1961), který je pracovníkem v oboru kulturní historie, oba bývalí písečtí gymnazisté. S Prácheňským muzeem a s regionálním tiskem spolupracuje historik a numismatik bývalý gymnazista Mgr. Ondřej Kolář (*1960).

Naši bývalí absolventi vynikají nejen v umění či v oblasti historie, ale také ve světě přírodních věd či v jiných nejrozmanitějších oborech. Písecká rodačka, absolventka školy prof. RNDr. Danuše Sofrová, Csc. (*1938) dosáhla významných úspěchů v oboru biochemie na PřF UK Praha, rodák z Písku, absolvent gymnázia prof. RNDr. Václav Valvoda, DrSc. (*1937), vynikl jako vědecký pracovník MFF UK Praha v oboru fyzika, prof. Mgr. Jan Toman, DrSc. (*1937) vynikl jako pracovník Katedry materiálového inženýrství a chemie MFF UK.

Na svá písecká studia vzpomínají i pracovníci jiných oborů, např. Ing. architekt Josef Pleskot (*1952) nebo bývalý redaktor a zpravodaj ČT Pavel Bouda (*1959). Mnozí naši další absolventi pracují ve zpravodajských a diplomatických službách - Jan Roučka (*1950).

Od roku 1985 v souvislosti s odchodem ředitele Kanty do důchodu byl ředitelem školy jmenován Ing. Vojtěch Bubník (*1950), bývalý absolvent školy. Školní rok 1985/86 zahájilo 406 žáků. Škola nabízela možnost výběru v oblasti volitelných předmětů formou seminářů z matematiky, fyziky, chemie, biologie, latiny, výtvarné výchovy a sportovních her.

O jarních prázdninách všichni vyučující absolvovali školení o práci s počítačem. O rok později se v I. ročnících zaváděl předmět informatika.

Vyučující školy se zúčastnili práce na nových osnovách a na jejich ověřování (prof. Mgr. Marie Brůžková (*1938), prof. PhDr. Marie Svobodová (*1944), prof. Mgr. Hana Rambousová (*1953), prof. Marie Plachá (*1946), prof. Antonín Václavů (*1939) a další).

Novinkou bylo také přijímání žáků do tříd s rozšířeným jazykovým vyučováním. Otevřením jazykové třídy byl vyřešen problém návaznosti na jazykové třídy s rozšířenou jazykovou výukou ze ZDŠ Maxima Gorkého (dnes ZŠ E. Beneše).

Škola navázala kontakty se studenty a vyučujícími 702. střední školy v Moskvě a později se uskutečnil i výměnný zájezd studentů a vyučujících obou škol. Navázala také spolupráci se slovenským gymnáziem ve Veľkém Krtíši. Dále pokračovaly i práce na zlepšení školního prostředí, jako obložení chodeb dřevem, výměna podlahy ve sborovnách, generální oprava elektroinstalace, zbourání nevyhovující malé tělocvičny na školním dvoře a počátek výstavby učebního pavilonu pro jazykovou výuku.

Školní rok 1989/90 začal tradičně, převratné změny do života školy vnesly události 17. listopadu. Vyučující na pedagogické radě 24. listopadu odsoudili brutální zásah proti studentům, k němuž došlo v Praze na Národní třídě. S protestem přišli i studenti školy. Na školu přijížděli hned od prvních dnů s informacemi o pražské situaci naši bývalí studenti - pražští vysokoškoláci. Škola se zúčastnila generální stávky na podporu požadavků Občanského fóra. Pracovníci školy vyslovili důvěru dosavadnímu vedení školy. Byla ukončena činnost všech politických i společenských organizací na škole s výjimkou odborů. Byla zrušena povinná výuka ruského jazyka, studenti mohli volit jiný živý jazyk (na výběr měli pět jazyků). Vedle českého jazyka a literatury se stal povinným předmětem u maturitních zkoušek další živý jazyk podle žákova výběru.

V dubnu 1990 probíhaly přijímací zkoušky, při kterých byli poprvé přijímáni také žáci z 5. tříd do primy víceletého gymnázia. Zájem byl veliký, ze 160 přihlášených žáků jich bylo přijato 30 - jedna třída. Škole se podařilo získat od KNV 300 000 Kčs na vybavení školy počítačovou technikou. V průběhu celého školního roku pokračovala výstavba nové školní budovy na dvoře školy. Přínosem pro výuku anglického jazyka na škole bylo působení anglických, amerických a kanadských lektorů.

V lednu 1991 bylo rozhodnuto zřídit při škole bilingvní - česko-francouzské gymnázium s výukou některých předmětů ve francouzštině s účastí belgického státu za pomoci pěti belgických profesorů. Ve francouzské sekci vyučovali francouzštinu i čeští profesoři (prof. L. Čejková, prof. F. Voldán).

K výrazné změně došlo v organizaci SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy), které bylo zrušeno. Místo něho byl založen nadační fond školy.

Značným problémem školy stále byla skutečnost, že škola nemá vlastní tělocvičnu. Ani zvláštní petice s požadavkem na podporu schválení výstavby nové tělocvičny s podpisy studentů, vyučujících a rodičů nebyla nic platná a k vyřešení problému zatím nedošlo. Každoročně škola musela do rozvrhu zařazovat hodiny tělesné výchovy podle zvláštního harmonogramu městských sportovních zařízení nebo navštěvovala volné tělocvičny jiných škol. Přesuny žáků byly doprovázeny značnými časovými ztrátami.

Řešily se rovněž problémy se stravováním žáků, neboť škole chyběla vlastní kuchyně a jídelna. Náhradním řešením dočasně bylo otevření školního bufetu.

V roce 1992 nastoupila po vítězství v konkurzu do funkce ředitele školy Mgr. Anna Vinterová (*1943), funkci zástupkyně vykonávala dále profesorka B. Zemanová. V září 1992 se začalo vyučovat v nově přistavěné budově se šatnami, jazykovými učebnami a laboratořemi biologie, fyziky a výpočetní techniky. V jazykových třídách se dařilo vést žáky ke skládání státních jazykových zkoušek. V roce 1991 vznikla na škole anglická knihovna na základě spolupráce školy s nadací The Prague Spring Foundation v Santa Barbaře v Kalifornii a na základě jejího velkého knižního daru.

Byly navázány vztahy s dánskými pedagogy a studenty ve městě Nr. Nissum a bylo uskutečněno několik výměnných pobytů. Tyto výměnné pobyty se rozšířily i na okresy Tábor a České Budějovice. O organizaci těchto akcí se zasloužila profesorka B. Merglová (*1947). Stejně tak byly zahájeny a dále se pravidelně opakují výměnné studijní pobyty žáků a učitelů bilingvního gymnázia v Belgii a zájezdy Belgičanů k nám. Výměny organizoval vedoucí francouzské sekce - prof. František Voldán (*1953), bývalý absolvent školy. Později se začala zásluhou profesorky Marcely Tarabové (*1955), bývalé gymnazistky, rozvíjet spolupráce a výměnné pobyty mezi Pískem a německým městem Vreden v Horním Porýní. K zahraničním kontaktům přibyly i zájezdy našich studentů do britského Walesu, organizovala prof. Eva Paulerová (*1955). Naši studenti získávají také studijní pobyty na belgických a francouzských školách, mnozí odcházejí studovat i do Ameriky. Škola zase přijímá studenty a praktikanty z Ameriky a Anglie, organizaci zajišťovala prof. Marta Frišmanová (*1944).

Pravidelné vyučování maturitních ročníků končilo vždy v březnu, potom studenti navštěvovali pouze TV a předměty, ze kterých skládali maturitní zkoušky.

S vytvořením tří typů studia na gymnáziu - víceletého, bilingvního a čtyřletého narostl počet žáků i tříd (616 žáků bylo rozmístěno do 21 tříd). Tím byly překročeny provozní možnosti školních prostor, pro dvě třídy (primu a sekundu) byly pronajaty dočasně místnosti na ZŠ J. A. Komenského.

Změny zaznamenala i školní budova, byla provedena nová fasáda a celá škola byla vymalovaná za plného provozu. V průběhu školního roku 1992/93 byla řešena otázka vlastnictví budovy gymnázia. Budova zůstala ve vlastnictví města, ale byla dána gymnáziu do bezplatného nájmu na dobu příštích dvaceti let. Krátce před ukončením školního roku 1992/93 nastoupil na školu ing. Václav Cimpa (*1948) jako druhý zástupce ředitele. Dokončil vybavení laboratoří výpočetní technikou a převedl agendu školy "na počítače". Další novinkou byla skutečnost, že škola získala od 1. 8. 1993 právní subjektivitu.

Stejně jako v předcházejících letech se žáci školy účastnili řady olympiád a soutěží - v matematické olympiádě postoupili naši žáci do celostátního kola, v chemické olympiádě obsadil náš student Igor Glücksmann první místo v krajském a celostátním kole a v mezinárodní chemické olympiádě v norském Oslu získal stříbrnou medaili. Úspěšní byli i žáci v krajském kole olympiády v českém jazyce a v soutěžích výtvarných a sportovních.

V listopadu 1994 zavítala do školy 22 členná skupina japonských pedagogů. Hospitovali ve vyučovacích hodinách a s našimi vyučujícími diskutovali o našem a japonském školství.

Ve školním roce 1994/95 se začaly realizovat zcela nové akce. Předsedové předmětových komisí českého jazyka a matematiky se sešli s vyučujícími základních škol. Smyslem těchto později pravidelných schůzek byla příprava přijímacích zkoušek na gymnázium.

Poprvé maturovali studenti dvojjazyčného gymnázia. Skládali částečnou maturitní zkoušku v závěru studia 4. ročníku. Písemně i ústně maturovali z českého a francouzského jazyka. O rok později v 5. ročníku se pak konala 2. část jejich maturit ze dvou zvolených předmětů ve francouzském jazyce. Obou částí maturitních zkoušek se účastnili zástupci našeho ministerstva školství i pověření pracovníci vyslanectví belgického. Maturity potvrdily výborné znalosti studentů a skončily nadprůměrnými výsledky. Mnozí žáci získali stipendium na belgických a francouzských univerzitách.

Podle novely školského zákona se ve školním roce 1996/97 začali přijímat do francouzského gymnázia žáci ze 7. tříd, bylo tak zavedeno šestileté studium. V 1. a 2. ročníku žáci dokončovali základní vzdělání a zároveň začali intenzívně studovat francouzský jazyk. Novela znamenala rovněž přechod na povinnou devítiletou školní docházku. Důsledkem bylo neotevření 1. ročníku čtyřletého gymnázia.

V červnu se bilancovaly úspěchy studentů. Žáci byli úspěšní v regionálním kole anglické a německé konverzace, v celostátním kole škola získala 3. místo. V regionálním kole biologické olympiády zvítězil náš student a jiný úspěšně reprezentoval školu v regionálním kole olympiády z fyziky.

V tomto školním roce usedlo v 19 třídách 541 žáků. Snížení celkového počtu studentů i tříd umožnilo vrácení dvou dislokovaných tříd ze ZŠ J. A. Komenského do budovy gymnázia. Školní rok zahájilo čtyřicet interních vyučujících, pět zahraničních lektorů, tři učitelé externí a čtyři starší kolegové, kteří i v době zaslouženého odpočinku vypomáhají s výukou.

Říjen roku 1996 byl významný dvoudenní návštěvou pana prezidenta Václava Havla v Písku. Patnáct studentů středních škol (mezi nimi i osm studentů gymnázia) bylo poctěno pozváním pana prezidenta na snídani s ním. Po zdařilém setkání byli všichni i s ředitelkou pozváni na soukromou prohlídku Pražského hradu.

V tomto školním roce byla zavedena další tradice - přijímání nejlepších a nejúspěšnějších studentů starostou města na písecké radnici.

Při příležitosti stého výročí založení školy Don Bosco v belgickém městě Tournai uskutečnil se Evropský týden. Zúčastnili se ho také studenti naší školy jako jediné školy z České republiky.

Začátkem března navštívili naši školu maďarští studenti, žáci dvojjazyčného francouzského gymnázia v městě Pécs. Cílem byla výměna zkušeností, navázání vzájemných kontaktů a oficiální pozvání studentů našeho bilingvního gymnázia na divadelní festival francouzských gymnázií. Konal se koncem března 1996 a naši studenti pod vedením belgických profesorů C. Herry (*1952) a T. Noela (*1955) na něm ve své kategorii získali první místo. Studenti francouzského gymnázia se pak ještě několikrát účastnili podobného festivalu a vždy se umisťovali na předních místech.

V tomto školním roce poprvé přistupovali k maturitě studenti víceletého gymnázia (7.0) se svou třídní profesorkou M. Tarabovou. Maturitní zkoušky i přijímací řízení na vysoké školy byly velmi úspěšné.

Ve městě se obnovila tradice studentských majálesů, k jejichž organizaci i úspěšnému průběhu nemálo přispívali a dodnes přispívají právě studenti gymnázia.

Ve školním roce 1997/98 nastoupila do funkce zástupkyně ředitele za Mgr. B. Zemanovou, která odcházela do důchodu, prof. Bohumila Merglová (*1947). V tomto školním roce se naši žáci pod vedením vyučující anglického jazyka prof. L. Gogelové (*1951) začali úspěšně zapojovat do Debatní ligy v anglickém jazyce.

V červnu roku 1998 oslavila škola 220. výročí svého trvání. Vydala almanach 220 let píseckého gymnázia se seznamy žáků, profesorů a vzpomínkami absolventů, uspořádala slavnostní setkání a akademii v městském divadle.

V roce 2001 nastoupil na místo ředitele gymnázia bývalý absolvent školy Mgr. Petr Pícha (*1953). Ve funkci zástupců zůstali pracovat dále prof. B. Merglová a ing. V. Cimpa.

Ve škole se dále organizovaly pravidelné výměnné zahraniční pobyty (Dánsko, Belgie, Německo), které sloužily především k podpoře a procvičování jazykových znalostí studentů v němčině, angličtině a francouzštině, vyučujícím přinášely výměnu a získávání nových pedagogických zkušeností.

Stále se čekalo na dostavbu tělocvičny. I přes ztížené podmínky ve výuce TV dosahovali naši studenti významných sportovních úspěchů - v přespolním běhu, v basketbalu, v plaveckých soutěžích apod.

Od září školního roku 2001/2002 v souvislosti se zrušením ZŠ J. A. Komenského byla gymnáziu bezplatně na patnáct let zapůjčena školní jídelna v budově školy na Alšově náměstí. Byla tak definitivně vyřešena otázka stravování studentů i vyučujících.

Debatní liga studentů se úspěšně účastnila Evropského parlamentu mládeže v lotyšské Rize. Studenti dosáhli rovněž značných úspěchů v olympiádách jazykových i ve vědomostních soutěžích a olympiádách z biologie, zeměpisu, fyziky, chemie a dějepisu.

Také v tomto školním roce se konaly v před a povánoční době maturitní plesy IV. ročníků. Jako každoročně přicházely jednotlivé třídy s nápaditostí a fantazií při tvorbě pozvánek, programu plesu, oblečení apod. Již tradičně měly a mají plesy gymnázia vždy vysokou úroveň.

Maturitní zkoušky proběhly úspěšně, důstojné bylo i předávání maturitních vysvědčení v koncertní síni Nejsvětější Trojice.

Srpnové povodně v roce 2002 přinesly velké škody také některým píseckým školám (Masarykova ZŠ, střední zemědělská škola). Gymnázium se solidárně stejně jako ostatní písecké školy podílelo na výpomoci postiženým.

28. srpna 2002 došlo k otevření poslední přístavby - budovy C. Tato budova je ve dvou podlažích spojena s budovou B a A. V budově se především nachází areál tělesné výchovy - velká a malá tělocvična, nářaďovna, dobře vybavená posilovna, přilehlé hygienické zařízení a kabinety tělesné výchovy. Dále se zde nachází aula, která umožňuje variabilní uspořádání - buď jako přednáškový sál se 120 místy, nebo konferenční sál se stolky pro 70 míst. V přízemí je umístěna školní knihovna, kabinety českého jazyka, německého jazyka, matematiky a tělesné výchovy.

V tomto školním roce se na škole uskutečnila návštěva ministryně školství, mládeže a tělovýchovy JUDr. Petry Buzkové.

Osvědčila se spolupráce vedení školy se studentskou radou, která je vytvořena ze zástupců jednotlivých tříd. Na škole se v těchto letech postupně začaly objevovat studentské časopisy, např. GA - PA. Zatím nejúspěšnější je časopis ŠEJKR, který vznikl z iniciativy samotných studentů.

Díky vhodným podmínkám pro rozvoj tělovýchovy a sportu se stala škola častým organizátorem a pořadatelem sportovních akcí, závodů, turnajů (např. žákovský tenisový turnaj v roce 2003, každoroční učitelské volejbalové turnaje apod.). Naši studenti byli tradičně úspěšní v basketbalu, házené. Každoročně se konají lyžařské výcvikové kurzy pro studenty (Šumava, Krkonoše, Krušné hory), jarní sportovní kurzy v městě a blízkém okolí. Dvakrát ročně jsou pořádány celoškolní sportovní dny.

Na počátku školního roku 2003/2004 si škola připomínala 225. výročí svého založení. Pořádaly se sportovní dny, den otevřených dveří pro veřejnost, ve školní aule byla uspořádána slavnostní akademie s kulturním programem, v regionálním tisku vyšla řada vzpomínkových příspěvků, rozhovory s bývalými absolventy. Ředitel školy Mgr. Petr Pícha v píseckých novinách vzpomíná: I já jsem absolventem této školy a vzpomínám na ta léta docela rád. Dokonce čím dál raději... . Prožívali jsme svá studentská léta v době tuhé normalizace, kdy i pouhé slovo mohlo být zločinem. A přesto rád vzpomínám na naše profesory, kteří nás navzdory době nikdy neučili, že snadný život si zařídíme, když budeme poklonkovat stupidní ideologii. Naopak. Mimo učební látky osnovami předepsané nás naučili, že v lidském životě existuje hierarchie hodnot, které jsou dané kulturou, historií a samou podstatou naší existence. A že není rozumné těmito hodnotami pohrdat. Myslím, že onu humanitu neboli lidskost se jim v nás podařilo vypěstovat.Mnohé z těchto věcí člověk ocenil až po letech, ale mohu rád a s dobrým pocitem vzpomínat na svá studentská léta a na své profesory, protože jsme měli to štěstí, že těch dobrých byla přece jen většina. A přál bych si a přál bych i píseckému gymnáziu, aby stejný pocit měli i nynější a budoucí absolventi této školy...

Od tohoto školního roku se škola zapojuje do akce Klubu mladých Evropanů (foyer auly školy).

V září roku 2004 vstupovali žáci do učeben, které si sami malbami vyzdobili. Funkci zástupce ředitele začala vykonávat Mgr. Romana Slabová (*1965). Na škole se opět objevila řada nových mladých vyučujících a rovněž nových belgických lektorů.

V tomto školním roce se studenti poprvé zapojili do projektu Dreams Teams. (U nás se ho účastní zástupci tří gymnázií - a to z Prahy, Brna a Písku.) Cílem projektu je naučit mládež připravovat rozmanité akce různého charakteru - sportovní, kulturní atd.

Dále úspěšně působí na škole debatní klub, jeho členové se zúčastnili Evropského parlamentu ve Francii.

Ve školním roce 2005/2006 byla v celorepublikové anketě Zlatý Ámos studenty navržena a nakonec zvolena nejoblíbenější učitelkou Jihočeského kraje Mgr. Hana Rambousová (*1953), úspěšná vyučující biologie na škole, také bývalá absolventka gymnázia.

Někteří žáci již od studentských let projevují značné nadání v oblasti svého zájmu (v biologii, zeměpise, matematice, ve znalostech jazyků, ve stylistických soutěžích) , a tak obsazují přední místa v kraji i v republice. Většinou se potom také po maturitě věnují studiu předmětů svého zájmu. Ojedinělý byl např. úspěch žáků osmiletého gymnázia Jana Měšťana a Jana Kotka, kteří pro spolužáky připravili pozorování zatmění Slunce a vyhráli celosvětovou astronomickou soutěž. Jako odměnu získali cestu na nejvýkonnější hvězdárnu v Chile a účastnili se Mezinárodního astronomického festivalu v holandském Utrechtu.

Úspěšné jsou rovněž literární pokusy studentů. Již za studií publikovala řadu článků v regionálním tisku studentka Kateřina Měšťanová, nyní se věnuje studiu publicistiky. Své básnické prvotiny již vydali tiskem studenti Václav Boček a Eva Kosinová, úspěšnou prózu Karla Procházková.

Také někteří vyučující se podílejí na tvorbě knih. Bývalý profesor školy - grafik František Doubek se stal kromě jiného známým ilustrátorem knih některých píseckých i mimopíseckých autorů (např. Ing. Karla Sýse, bývalého absolventa školy, Ladislava Berana, autora píseckých kriminálních příběhů, Mgr. Blanky Zemanové, dlouholeté vyučující školy a rovněž bývalé absolventky, autorky knih Písecké procházky a Písecká literatura).

Od září roku 2006 vykonává funkci druhého zástupce ředitele bývalý absolvent školy, vyučující chemie Mgr. Michal Drnec (*1973).

V tomto jubilejním školním roce 2007/2008 se opět na prvních místech různých soutěží umisťovali naši studenti. Na škole letos maturoval několikaletý celorepublikový "mistr" ve znalosti němčiny David Maruna, studuje zde vítězka letošního krajského kola olympiády v německém jazyce Anna Kotková, držitel 1. místa krajského i celostátního kola zeměpisné olympiády Petr Procházka, který postupuje do celosvětového kola v Tunisu, vítězové krajského kola zeměpisné soutěže Eurorebus (Lukáš Mužík, Jakub Keclík a Petr Procházka). Zároveň se Petr Procházka umístil na 2. místě celorepublikového kola ve znalostech španělského jazyka, Martin Lukáš získal 3. místo v krajském kole soutěže v programování, Jan Křítek získal 3. místo krajského kola v biologické olympiádě a Jan Vondrášek 2. místo v krajském konverzačním kole v anglickém jazyce. Nikol Márová obsadila 1. místo v krajském kole v sólovém zpěvu a spolu s Helenou Šokčevičovou 1. místo v krajském kole (dueta).

Výborné byly i výsledky našich studentů ve sportovních soutěžích. Ve sjezdu na divoké vodě má škola dva juniorské mistry republiky (Annu Zástěrovou a Matěje Kropáčka). Jiní studenti vítězili ve frisbee, tenise, lyžování, házené, basketbale, orientačním běhu, snowboardingu apod. Všichni byli přijati starostou města, který jim blahopřál a vyslovil poděkování za vzornou reprezentaci školy a města.

V letošním roce studovalo na škole ve 23 třídách 668 žáků. Stále se zde realizují tři typy studia: klasické čtyřleté studium s přijímáním žáků po skončení 9. třídy ZŠ, osmileté studium pro žáky z 5. tříd a šestileté dvojjazyčné (česko- francouzské) studium po absolvování 7. třídy ZŠ. Na škole pracovalo celkem 80 zaměstnanců, včetně vedení školy (ředitel a dva zástupci ředitele), 58 vyučujících, 4 pracovníků ekonomického oddělení, uklizeček a pracovnic školní kuchyně.

Počty přihlášených žáků překračují možnosti přijetí. Největší zájem je dlouhodobě o osmileté studium (zájem dva až třikrát převyšuje možnosti). V posledních letech se rovněž ke studiu na čtyřletém gymnáziu hlásí více než dvojnásobný počet žáků. Většina studentů si po skončení studia vybírá studium na školách vysokých. Úspěšnost našich studentů při přijímání na vysoké školy je tradičně velmi dobrá.

Naši bývalí žáci se dostávají po studiích do nejrůznějších zaměstnání a dosahují úspěchů v mnoha oborech. Mezi bývalými absolventy je množství výborných lékařů, právníků, inženýrů, techniků, vědeckých pracovníků, diplomatů, novinářů, spisovatelů, desítky dobrých učitelů, středoškolských a vysokoškolských profesorů, knihovníků, archivářů, muzejníků, památkářů, umělců, sportovců, úředníků, vychovatelů a pracovníků dalších profesí.

Mnoho našich bývalých žáků se vrací do svého rodného a studentského města. V průběhu posledních padesáti let (od roku 1958) se přímo na školu vrátilo 50 absolventů školy v roli vyučujících. Někteří ze studentů pracují rovněž v různých veřejných funkcích. Po roce 1989 tři poslední písečtí starostové jsou absolventy píseckého gymnázia (Tom Zajíček, JUDr. Luboš Průša, Ing. Miroslav Sládek). Místostarosty se postupně stali Ing. Vojtěch Bubník (bývalý absolvent, později ředitel gymnázia), Mgr. Anna Vinterová (bývalá ředitelka školy) a Mgr. Hana Rambousová (také bývalá studentka a profesorka školy).

Dovolte mi připojit poslední slova mého pamětnického vzpomínání, které bylo uveřejněno v almanachu 220 let píseckého gymnázia: Naši studenti dosahovali a dosahují v životě větších i menších úspěchů, každý podle svých schopností, povahy, vytrvalosti, zdraví i náhody a štěstí. Jen málo se jich nevrací a zapomíná. Každé výročí školy je toho důkazem. Pro ně všechny - bývalé studenty píseckého gymnázia byla právě tato škola "školou jejich života". Slibovali, že na ni nezapomenou, při svých krocích po starých školních schodech za zvuků písně Když jsem já šel tou Putimskou branou při předmaturitním loučení, opakovali si to při svých návratech do svého studentského města nad Otavou a budou si to připomínat celý život. Ať jim i všem těm budoucím studentům "do života stále zní z Písku vítr stříbrný!"

A přání škole? Již před 80 lety ho formuloval absolvent gymnázia prof. dr. Čeněk Zíbrt (viz výše), zakladatel české kulturní historie: "Nechť žije, utěšeně vzkvétá, prospívá a roste písecké gymnázium!"

Ředitelům i vyučujícím přeji dobré a vděčné studenty, kteří si rádi vzpomenou, s úsměvem pozdraví a možná i poděkují.

Doslov

Prožila jsem v jedné školní budově značně dlouhou dobu svého života. Když jsem 1. 9. 1960 nastoupila po vysokoškolských studiích jako vyučující písecké dvanáctiletky, vracela jsem se vlastně na místo svých studií (6. - 8. třídy střední školy II. stupně a 9. - 11. třídy jedenáctiletky 1953 - 1956). Do důchodu jsem odcházela v roce 1997 a potom až do roku 2006 jsem na škole působila jako pracující důchodkyně.

Na škole jsem učila bez přestávky 46 let, 24 let jsem vykonávala funkci zástupkyně ředitele. Poznala jsem několik ředitelů, působila jsem s řadou vyučujících a učila jsem velké množství žáků a studentů. Vlastně těm všem věnuji tuto publikaci.

O historii píseckého gymnázia jsem se začala poprvé více zajímat při oslavách 220. výročí školy, kdy jsem připravovala školní akademii, která byla koncipována jako pohled do historie ústavu. Teprve nyní se má snaha věnovat gymnáziu samostatnou vzpomínkovou publikaci realizuje. Ráda bych na tomto místě poděkovala všem, kteří mi tuto realizaci umožnili.

Nejobtížnější bylo pro mne zpracování poslední kapitoly, zvláště uvedení některých známých absolventů školy. Vím, že tento přehled je zatím značně neúplný a že teprve postupem času se doplní chybějící data, jména, přesnější údaje a informace.

Upřímně se omlouvám všem, kteří by snad měli pocit, že zde měli být uvedeni.

Blanka Zemanová (Písek, září 2008)

Datum souboru: 26.1.2009